Evangelium (Jan 20,19-23)
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Komentář
Nastaly Letnice: svátek Ducha Svatého par excellence. Dnes Třetí Osoba Nejsvětější Trojice, Božská Osoba, která tiše a nenápadně dovršuje své dílo posvěcení, vtrhává s plnou silou své moci, aby nám připomněla, že právě On tvoří Církev.
Scéna, kterou nám předkládá Janovo evangelium, je stále plná paradoxů. Je večer Velikonoční neděle. Z vyprávění čtyř evangelistů víme, že ten den byl hektický: příchody a odchody od hrobu, lidé, kteří tvrdili, že viděli Pána, ti dva z Emauz, kteří šli skleslí a vrátili se jásající, pláč, objetí, údiv a především radost, velká radost. Svědci – Magdaléna, Petr, Kleofáš – stačí natolik, aby i ti nejskeptičtější začali pochybovat o své nedůvěře.
A přesto právě tyto lidi nyní nacházíme zavřené doma ze strachu.
Dějiny lidstva se navždy mění: Kristus vstal z mrtvých. Přesto, zatímco se v apoštolech odehrávala tato proměna, stále v nich přetrvávaly zbytky toho strachu, který je vedl k tomu, že ho opustili na Kalvárii, a to i ze strachu, že by je potkal stejný osud.
A tak, zatímco se v těch zamilovaných srdcích bouří všechny tyto city, Ježíš se objevuje uprostřed nich.
Pro náš křesťanský život je velmi důležité, abychom pozorně sledovali gesta, která Pán vykonává. Zejména tato scéna je zásadní pro pochopení toho, jak Bůh reaguje na naše obavy, které jsou často překážkou bránící nám v tom, abychom odpovídali na jeho milost.
Ježíš činí čtyři věci: dává jim pokoj, vybízí je, aby rozjímali o jeho ranách, svěřuje jim poslání a spolu s ním i možnost odpouštět hříchy.
Je opravdu krásné vidět, jak Pán reaguje na jejich strach: povoláním. Boží povolání, které v sobě nese smysl poslání, je samo o sobě odpovědí na slabost a zbabělost.
Ježíš nečeká, až se z jeho učedníků stanou odvážní muži, aby je poslal. Posílá je právě tehdy, když jsou unavení, protože jejich pokoj a síla nepocházejí z jejich lidských vlastností ani z příznivějších okolností. Pocházejí od Ducha Svatého, kterého právě v tu chvíli přijímají.
Církev byla stvořena, je tvořena a bude vždy tvořena působením Utěšitele. Naším úkolem není nic jiného než nechat se jím vést, a proto nemají žádnou moc ani zábrany, ani namyšlenost.
Od této chvíle nebude život apoštolů ničím jiným než hlásáním na každém místě, že Ježíš je Pán. Ale jak říká svatý Pavel ve druhém čtení, abychom to mohli prohlásit, potřebujeme Ducha Svatého (1 Kor 12,3). Bez pomoci Třetí osoby Nejsvětější Trojice nemůžeme v duchovním životě učinit ani jediný krok, ani ten nejmenší. Proto v sekvenci, která předchází čtení evangelia při dnešní mši, říkáme: Člověk bez Tvé pomoci slábne a je bez moci.
Dnešní slavnost je krásnou příležitostí, abychom s vírou prosili o obnovení našeho duchovního života a přimlouvali se za křesťany po celém světě. Při svolání II. vatikánského koncilu prosil Jan XXIII. o modlitby za to, co nazval „novým Letnicemi“ v Církvi. Tento výraz, nové Letnice, by nám mohl sloužit jako aspirace, která charakterizuje náš vztah k Duchu Svatému.
Proto se můžeme obrátit k Marii, nepostradatelné protagonistce toho, co dnes slavíme, abychom se od ní naučili odpovídat „ano“ na každé vnuknutí, které k nám přichází od Ducha Svatého. I Panna Maria byla rozrušena přítomností a zvěstí anděla (srov. Lk 1,29). Její odpověď však nebyla podmíněna strachem, který sice pociťovala, ale jistotou, že ji volá Bůh.
Tak se tvoří Církev, tak se chovali svatí, tak od nás očekává Duch Svatý, že budeme žít i my. Sami to nedokážeme, ale s Ním ano.
Luis Miguel Bravo Álvarez