Komentář k evangeliu: Srdce plné lásky

Evangelium a komentář k 1. neděli adventní (cyklus C). „Tehdy uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou“. Začíná advent, čas, který nás má zbavit stále se opakujícího života a naplnit naše srdce nadějí a světlem, touhou po plnosti, abychom svým životem vzdali slávu Bohu.

Evangelium (Lk 21,25-28.34-36)

Ježíš řekl svým učedníkům: "Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka."

Komentář

Začíná advent, liturgické období, které nás připravuje na Vánoce. Evangelium této první neděle navazuje na část Ježíšovy řeči v Jeruzalémě v posledních dnech jeho pozemského života. Vyzývá nás, abychom pozvedli svůj pohled a otevřeli svá srdce k jeho přijetí. Advent nás vede k Vánocům a odtud k očekávání Kristova slavného příchodu. Vyzývá nás k osobnímu setkání s ním; každý den nás vyzývá, abychom se zbavili chmur, které nás zahalují, našich obav, sklíčenosti a zmatenosti.

Čas, který nás má zbavit stále se opakujícího života a naše srdce naplnit nadějí, světlem, touhou po plnosti.

Evangelium této neděle nás učí o dvou způsobech, jak je možné žít: se vztyčenou hlavou, nebo se zachmuřeným srdcem.

Křesťan je povolán žít s hlavou vzhůru, jako dítě Boha, který je Otec, který je Láska. Umět objevovat velikost toho, co je kolem nás, Boží lásku, která nás obklopuje v našich konkrétních a reálných situacích, v naší rodině, v naší práci a odpočinku, v našich přátelích.

Kristus nám dává své světlo, svou sílu, svůj život, který můžeme nalézt ve všem. Tam na nás čeká, aby nás naplnil svou milostí, svým způsobem života a lásky. My však často žijeme se zakaleným srdcem. Zdá se, že naše problémy, naše těžkosti, naše trápení a slabosti, naše obavy, naše zklamání, naše sobectví a pýcha mají navrch. Své hluboké touhy po štěstí, po hojnosti, po štědrosti naplňujeme jídlem, které nás nenasytí, protože žijeme s pohledem upřeným pouze na sebe.

V dnešním evangeliu nám Ježíš dává klíč k tomu, abychom každý den žili s hlavou obrácenou vzhůru. Vyzývá nás, abychom bděli a modlili se. Probudit se ze spánku, který se stále točí kolem nás samých, který nás uzavírá do našeho života s jeho problémy, radostmi a smutky. Ze spánku, který hibernuje naši schopnost milovat a být milováni, který nám brání užívat si tento život, který vede k tomu, že nám uniká to, co je na něm nejkrásnější: krása stvoření, tváře našich blízkých, tichý rozhovor, procházky ve společenství.

Chybí nám to nejlepší: Boží přítomnost a přítomnost druhých. A nakonec jsme plní smutku a nudy, na všechno si stěžujeme a naříkáme.

Být bdělí a dívat se dál než na sebe: tam, kam nás chce Bůh zavést, tam, kde Bůh uchovává své sny o lásce k nám a k tomuto světu. Zůstat bdělý, abychom si kladli otázky, které sahají hluboko do našich srdcí: Jak a proč chci zasvětit svůj život.

Za druhé nás Pán vyzývá k modlitbě. Stát a čekat na Ježíše takovým způsobem, aby při každé modlitbě přivedl naše myšlenky a srdce zpět k němu a k našim nejhlubším touhám po štěstí. Čekejme na něj ve stoje, v modlitbě, aby nás otevřel druhým, aby nás osvobodil od naší vlastní malosti, abychom se na tento svět dívali se srdcem plným lásky.

Luis Cruz // Nubia Navarro - Pexels