Evangelium (Mt 5,1–12a)
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“
Komentář k evangeliu
Dnes si Církev připomíná všechny ty, kteří během svého pozemského putování žili v přátelství s Bohem, a proto vstoupili do jeho slávy. Někteří svatí jsou povýšeni na oltáře jako vzory ctnosti a lásky k Bohu. Mnozí jiní však den za dnem zanechávali stopu svatosti, která možná unikala lidským očím, nikdy však neunikla pozornému a láskyplnému Božímu pohledu.
„Slavnost Všech svatých je svátkem nenápadné, prosté svatosti,“ poznamenával Fernando Ocáriz, prelát Opus Dei. „Svatosti bez lidského lesku, která zdánlivě nezanechává v dějinách žádnou stopu, a přesto září před Pánem a zanechává ve světě setbu Lásky, ze které nic nepřichází nazmar.“[1].
Jako evangelium mše svaté dnešní slavnosti Všech svatých zvolila liturgie úryvek o blahoslavenstvích podle svatého Matouše, jako by tím chtěla zdůraznit, že blahoslavenství jsou výrazem svatosti, a to jak té, která se, tak říkajíc, stává proslulou a je údělem některých, tak i té, která je plně známa pouze v Nebi.
Evangelia zachycují dvě podoby Ježíšovy řeči o blahoslavenstvích: Lukášovu, která obsahuje čtyři blahoslavenství a čtyři výroky „běda“, a Matoušovu, nad níž dnes rozjímáme a která obsahuje blahoslavenství devět. Matouš nám představuje Ježíše, jak sedí na vrcholu hory a učí lid, čímž připomíná Mojžíše, který předal Izraelitům desky Zákona poté, co přebýval s Bohem na vrcholu hory Sinaj. Ježíš sestupuje na zem a učí s autoritou, aby dovedl onen první Zákon k plnosti, a vyzývá lidi, aby byli dokonalí jako nebeský Otec (srov. Mt 5,48). Každé z blahoslavenství vyvolalo svým překvapivým, až znepokojivým jazykem v průběhu dějin Církve četné komentáře. Katechismus v souhrnu vysvětluje, že blahoslavenství především „vykreslují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku“[2].
Ježíš je svrchovaně blahoslavený a blažený, neboť na zemi žil v láskyplném spojení s Otcem, které je nejvyšší blažeností, převyšující veškeré soužení.
Proto jsou blahoslavenství souhrnem svatosti a zároveň povoláním k ní, neboť „osvětlují jednání a postoje charakteristické pro křesťanský život; zdánlivě protikladná zaslíbení, která posilují naději v souženích; ohlašují učedníkům požehnání a odměny, které se již začala uskutečňovat; jejich naplňování se začíná v životě Panny Marie a všech svatých“[3].
Ježíš nás slovy papeže Františka vybízí, „abychom se cestou blahoslavenství vydali. Nejde o to konat mimořádné věci, nýbrž každý den po této cestě kráčet, po cestě, která nás vede do nebe, vede nás k rodině, vede nás domů. Dnes tedy jakoby z dáli vidíme svou budoucnost a slavíme to, pro co jsme se narodili: narodili jsme se, abychom už nikdy nezemřeli, narodili jsme se, abychom se těšili z Boží blaženosti! Pán nás povzbuzuje a každému, kdo se touží cestou blahoslavenství vydat, říká: ‚Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu‘ (Mt 5,12). Kéž nám svatá Matka Boží, Královna všech svatých, pomáhá kráčet po cestě svatosti s rozhodností! Kéž Ona, která je Bránou nebeskou, přivede naše drahé zesnulé do nebeské rodiny“[4].
Pablo M. Edo
[1] Poselství preláta Opus Dei, 1. listopadu 2017.
[2] Katechismus katolické církve, č. 1717.
[3] Tamtéž.
[4] Papež František, Angelus, 1. listopadu 2018.