Evangelium (Mt 13, 24-43 )

Ježíš předložil zástupům toto podobenství:

„Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: `Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: `Máme jít a (plevel) sesbírat?' On však řekl: `Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromažděte do mé stodoly.'„

Předložil jim další podobenství:

„Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“

Pověděl jim jiné podobenství:

„Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“

To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok:

`Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'

Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili:

„Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“

Odpověděl:

„Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“

Komentář

Obraz pole, na které bylo hojně zaseto dobré semeno evangelia, ale kde nepřítel zasel plevel, vybízí k zamyšlení nad Církví, ve které „jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy – připomíná Katechismus –. Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je až do konce časů dosud přímísen plevel hříchu do dobrého evangelijního zrna. Církev tedy shromažďuje hříšníky, jimž se dostalo Kristovy spásy, ale přesto stále jsou na cestě posvěcení“[1].

Ve skutečnosti podobenství o pšenici a pleveli nastoluje otázku společné existence dobra a zla. „Je to jasné: pole je úrodné a semeno je dobré. Pán pole rozhodil semeno odborně a ve vhodnou dobu. Kromě toho zorganizoval i hlídání čerstvě osetého pole. Jestliže se později objeví koukol, je to kvůli nedbalosti, protože lidé, zvláště křesťané, usnuli a dovolili nepříteli, aby se přiblížil“[2].

Mons. Javier Echevarría vyzýval k zamyšlení nad tím, že „tato skutečnost nás musí vést k lítosti, k bolestné lásce, k nápravě, avšak nikdy k beznaději a pesimismu. [...] Zároveň si uvědomujeme, že již nyní, na zemi, je dobro větší než zlo, milost silnější než hřích, i když je její působení někdy méně zřejmé“[3].

Ježíšovo podobenství jasně ukazuje, že zlo nepochází od Boha, ale od nepřítele, od zlého, který je lstivý a zasévá zlo uprostřed dobra tak, že je obtížné je jasně od sebe oddělit, i když to spravedlivý Soudce dokáže. Nelze však doufat v přímý zásah, který by zlo zastavil, protože Bůh je trpělivý a milosrdný.

Služebníci jsou netrpěliví a chtějí vytrhat plevel, ale „Bůh naopak umí čekat,“ poznamenává papež František. „S trpělivostí a milosrdenstvím hledí na ‚pole‘ života každého člověka: vidí mnohem lépe než my špínu a zlo, ale vidí také zárodky dobra a s důvěrou čeká, až dozrají. Bůh je trpělivý, umí čekat. Jak krásné to je: náš Bůh je trpělivý otec, který na nás vždy čeká a čeká s otevřeným srdcem, aby nás přijal a odpustil nám. On nám vždy odpustí, pokud k němu přijdeme“[4].

Bůh je trpělivý, protože ví, že i srdce, které je již dlouho poskvrněno mnoha hříchy, se může změnit a přinést dobré ovoce. Svatý Augustin, který komentuje toto podobenství na základě své zkušenosti pastýře duší, konstatuje, že „mnozí jsou nejprve plevelem a teprve poté se promění v pšenici“, a proto je zapotřebí této blahodárné trpělivosti, která však není lhostejností vůči zlu: „Kdyby tito lidé, zatímco jsou zlí, nebyli trpělivě snášeni, nedošlo by k jejich chvályhodné proměně“[5].

Pán pole nezaměňuje dobro se zlem. Ví, co je prospěšné a co škodí zdraví, ale nedovolí svým služebníkům, aby jednali ukvapeně, protože chce dát čas milosrdenství. Ježíš nás učí krotit své impulzy a umět čekat: to, co je zlé, se může proměnit v něco dobrého. Obrácení je možné a vždy existuje naděje, že k němu dojde.

Francisco Varo

[1]Katechismus katolické církve, n. 827.

[2] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, n. 123.

[3] Javier Echevarría, Dopis z 1. srpna 2013. Slova svatého Josemaríi, která cituje, jsou převzata z homilie Věrnost církvi, 4. června 1972.

[4] Papež František, Anděl Páně, 20. července 2014.

[5] Svatý Augustin, Quaest. septend. in Ev. sec. Matth., 12, 4: PL 35, 1371.