Evangelium (Jan 14, 15-21)
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. (Zase) k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
Komentář
Tato slova nás uvádějí do atmosféry důvěrnosti, v níž Ježíš při Poslední večeři otevíral své srdce apoštolům.
Začíná jasným a náročným tvrzením: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání“ (v. 15). Bůh není přelétavý a jeho přikázání nejsou svévolnými prostředky k prosazení jeho autority. Naopak, jsou vyjádřením lásky, s níž dobrý otec učí své děti, jak se chovat, aby byly šťastné. Není pochyb o tom, že v určitých situacích může být dodržování Božích přikázání náročné. Ve skutečnosti se „v těchto diskutovaných otázkách, které se týkají morálky, může zdát, že křesťanské morální učení je příliš obtížné, že je nesnadné ho pochopit a nemožné zachovat. To je ovšem omyl – odpovídal svatý Jan Pavel II. –, neboť toto učení, ve shodě s onou evangelní prostotou, je založeno na následování Ježíše Krista a na tom, že se mu sami zcela odevzdáme, že se necháme jeho milostí přetvořit a jeho milosrdenstvím obnovit. [...] Následování Krista postupně sice osvětluje požadavky opravdové křesťanské morálky, zároveň však dává životní síly k jejímu uskutečňování. [...] Kdo miluje Krista, zachovává jeho přikázání“[1]. Správná odpověď na lásku, kterou přijímáme od Boha, požaduje, abychom se nechali milovat, a to nespočívá v ničem jiném než ve věrném dodržování všeho, co přikázal. Sám Ježíš to důvěrně říká svým učedníkům: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje“ (v. 21).
Ježíš dobře ví, jaké úsilí vyžaduje dodržování jeho přikázání, ale ujišťuje nás, že se můžeme spolehnout na neocenitelnou pomoc: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (v. 16). Slovo Paraklét - Přímluvce - pochází z řeckého parakletós, což je termín označující někoho, kdo je povolán, aby stál po boku a pomáhal, utěšoval, hájil. Je to ten, kdo je pozván, aby kráčel po našem boku, kdo nám dělá společnost, varuje nás před překážkami, brání nás, ale zároveň s námi laskavě mluví, utěšuje nás, radí nám, dodává nám odvahu... Paraklét je neoddělitelný věrný společník.
Sám Ježíš nikdy nepřestane být naším paraklétem, jak slíbil svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky. (Zase) k vám přijdu“ (v. 18). Ale kromě něj slibuje „jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (v. 16). Má na mysli Ducha Svatého. „Prvním Přímluvcem je totiž – jak říká Benedikt XVI. – vtělený Syn, který přišel, aby bránil člověka před žalobcem vůbec nejznámějším, totiž satanem. V okamžiku, kdy se Kristus po splnění svého poslání vrací k Otci, posílá Ducha jako Obhájce a Utěšitele, aby navždy zůstal s věřícími a přebýval v nich. Tak se mezi Bohem Otcem a učedníky navazuje, díky zprostředkování Syna a Ducha Svatého, důvěrný vztah vzájemnosti: ‚já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás‘, říká Ježíš (v. 20)“[2].
„Když rozjímáme nad těmito Ježíšovými slovy,“ říká nám papež František, „uvědomujeme si dnes, že jsme Božím lidem ve společenství s Otcem a s Ježíšem skrze Ducha Svatého. [...] Pán nás dnes volá, abychom velkoryse odpověděli na evangelní výzvu k lásce tím, že postavíme Boha do středu svého života a zasvětíme se službě bližním, zejména těm, kteří nejvíce potřebují podporu a útěchu“[3].
Francisco Varo
[1] Svatý Jan Pavel II, Encyklika Veritatis splendor, n. 119.
[2] Benedikt XVI., Homilie, 27. dubna 2008.
[3] Papež František, Regina coeli, 21. května 2017.