Evangelium Mt 13, 1-23

Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:

"Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.

Kdo má uši, slyš!"

Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"

On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:

'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'

Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o ( Božím ) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.

Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '

Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.

Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."

Komentář

Podobenství o rozsévači je první ze sedmi podobenství, která tvoří řeč o Božím království v Matoušově evangeliu, a popisuje různé druhy půdy, na něž padá semeno rozsévané rozsévačem. Jde o velkou metaforu hlásání Božího slova v průběhu dějin. Podobenství vysvětluje, proč totéž semeno evangelia působí v lidech tak rozdílné účinky: protože každý je přijímá podle svého vnitřního rozpoložení.

V druzích půdy, s nimiž se semeno může při dopadu setkat, Ježíš shrnuje různé typy lidí, kteří existují. Tímto způsobem nám nepředává jen velmi cenné poznání o tom, jací jsme, ale také nás vybízí, abychom zkoumali, co můžeme učinit pro zlepšení své odpovědi na milost. Papež František to vysvětloval slovy, že „naše srdce může být jako půda dobré, a tehdy Slovo přináší plod — a hojný —, ale může být také tvrdé, nepropustné. To se děje tehdy, když slyšíme Slovo, ale jsme k němu lhostejní, právě jako na cestě: nepronikne dovnitř“[1].

Mezi dobrou a špatnou půdou je také půda kamenitá, která odpovídá „povrchnímu srdci, které přijímá Pána, chce se modlit, milovat a vydávat svědectví, ale nevytrvá, unaví se a nikdy se ‚neodlepí od země‘ — pokračuje papež —. „Je to srdce bez hloubky, kde kameny lenosti převládají nad dobrou půdou, kde je láska nestálá a pomíjivá. Kdo však přijímá Pána jen tehdy, když se mu chce, nepřináší plod“ [2].

Nakonec je tu to, co padá mezi trní, což „jsou neřesti, které se vzpírají proti Bohu, které dusí jeho přítomnost: především modly světského bohatství, dychtivý život pro sebe sama, pro vlastnění a pro moc. Pěstujeme-li toto trní, dusíme růst Boha v nás.

Každý může rozpoznat své malé či velké trní, neřesti, které přebývají v jeho srdci, keře více či méně zakořeněné, které se Bohu nelíbí a brání tomu, aby člověk měl čisté srdce. Je třeba je vytrhnout, jinak Slovo nepřinese plod, semeno nevyklíčí“ [3].

Učedníci se Ježíše ptali, proč mluví v podobenstvích. Mistr jim dává pochopit, že hlásá „tajemství Království“. Pro lidi jsou obtížně přímo pochopitelná. Proto používá obrazný jazyk, s obrazy blízkými posluchačům a skrytě odkazujícími k tajemstvím.

Ve svém vysvětlení učedníkům Ježíš říká: „tomu, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost; ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má“ (v. 12). Tato věta nás znepokojuje, protože se zdá být nespravedlivá. Ježíš však tímto způsobem vysvětluje, že kdo nepřijímá evangelium a milost s dobrou vůlí, stává se neschopným je pochopit a více přijmout. Naopak ten, kdo se poslušně směřuje k tomu, aby se nechal proměnit Božím slovem — a právě to činili učedníci —, nepřijímá jen milost obrácení, ale stává se způsobilým přijmout ještě více milosti.

Překvapuje také citát z Izaiáše, který Ježíš používá: „aby snad neviděli očima, neslyšeli ušima, nepochopili srdcem, neobrátili se, a já je neuzdravil“ (v. 15). Ve skutečnosti se zde Pán uchyluje k ironii, právě proto, aby si posteskl, že jeho posluchači svou svobodnou odpovědí naplňují Izaiášovo proroctví, navzdory úsilí, které Pán má, aby je spasil. Vždyť ačkoli mnozí viděli zázraky, které Ježíš konal, a měli snad větší schopnosti než Dvanáct porozumět jeho slovům, svobodně se vůči poselství stávali hluchými a nořili se do dobrovolné slepoty.

Pablo M. Edo

[1] Papež František, Angelus, 16. července 2017.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.