Evangelium (Jan 3,16–18)
Ježíš řekl Nikodémovi: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Komentář
V důvěrném rozhovoru s Nikodémem Ježíš odhaluje hlubiny božské lásky. „Neboť tak Bůh miloval svět…,“ začíná svou řeč.
Svět, celý vesmír, vyšel z Božích rukou dobrý, jak o tom svědčí kniha Genesis, když při hodnocení všeho, co Bůh den za dnem tvořil, dodává: „A Bůh viděl, že je to dobré“ (Gn 1,10). Avšak tento svět, který byl dobrý, byl raněn hříchem člověka. Bůh jej však neopouští a nadále mu zachovává svou lásku, která je silnější než hřích. Lásku, která jde až do krajnosti: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (v. 16).
Svatý Cyprián, jeden z církevních otců, v polovině třetího století vybízí k úvaze, že „četná a veliká jsou Boží dobrodiní, která štědrá a hojná dobrota Boha Otce a Krista uskutečnila a vždy bude uskutečňovat pro naši spásu. Aby nás totiž zachránil a dal nám nový život a mohl nás vykoupit, Otec poslal Syna. Syn, který byl poslán, chtěl být nazýván také Synem člověka, aby z nás učinil Boží děti; ponížil se, aby pozvedl lid, který předtím ležel v prachu země; byl zraněn, aby uzdravil naše rány; stal se otrokem, aby nás, kteří jsme byli otroky, přivedl ke svobodě. Přijal smrt, aby mohl smrtelníkům nabídnout nesmrtelnost“ [1].
Bůh Otec nám daroval „svého Jednorozeného Syna“ (v. 16), říká Ježíš. Otec je dárcem všeho. Především od věčnosti dává vše svému Synu, jak to sám Ježíš uznává ve své modlitbě k Otci při Poslední večeři: „Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé“ (Jan 17,10). Otec a Syn mají tutéž božskou přirozenost.
Ale v čase dává Bůh Otec také všechno světu, když z lásky vydává svého jednorozeného Syna. „Slovo ‚jednorozený‘ odkazuje jednak,“ vysvětluje Benedikt XVI., „na Prolog [Janova evangelia], kde je Logos označen jako ‚jednorozený Bůh‘ (Jan 1,18). Zároveň však připomíná Abraháma, který Bohu neodepřel svého syna, svého ‚jediného syna‘ (Gn 22,2.12). Otcovo ‚darování‘ se dovršuje v Synově lásce ‚až do krajnosti‘ (Jan 13,1), to jest až k smrti na kříži“ [2].
Tento Boží dar, jímž je jeho jednorozený Syn, nebyl udělen skupině vyvolených ani vybraných lidí, nýbrž je určen „světu“. Má tedy univerzální rozměr. Celý svět potřeboval spásu a byl jím vykoupen, aby „nezahynul, ale měl život věčný“ (v. 16).
„Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (v. 17). Ježíš, Boží Syn, která se stal člověkem, „nepřichází, aby nás odsoudil,“ vybízí nás k úvaze svatý Josemaría, „aby nám vmetl do tváře naši bídu nebo naši malost: přichází, aby nás spasil, aby nám odpustil, aby nás zbavil viny, přinesl nám pokoj a radost. Uznáme-li tento podivuhodný vztah Pána k jeho dětem, naše srdce se nutně promění a pochopíme, že se před našima očima otevírá zcela nový obzor, plný života, hloubky a světla“ [3].
„Jestliže nás Bůh stvořil, jestliže nás vykoupil, jestliže nás miluje až tak, že za nás vydává svého jednorozeného Syna, jestliže na nás čeká — každý den! — jako čekal onen otec z podobenství na svého marnotratného syna, jak by si mohl nepřát, abychom s ním jednali s láskou?“ komentuje také svatý Josemaría. „Bylo by nepochopitelné nemluvit s Bohem, odvracet se od něho, zapomínat na něj, nasazovat se v činnostech cizím těmto nepřetržitým dotekům milosti“ [4].
[1] Sv. Cyprián, De opere et eleemosynis, 1 (PL 4,601–603).
[2] Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský. I. Od křtu v Jordánu k proměnění, New York: Doubleday, 2007, s. 398.
[3] Sv. Josemaría, Jít s Kristem, č. 165.
[4] Sv. Josemaría, Boží přátelé, č. 251.
Francisco Varo