Evangelium (Mt 11, 25-30)
V ten čas se Ježíš ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.
Komentář
Ježíš se modlí nahlas a evangelista připomíná přesná slova, kterými se obrací k Bohu: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým“ (Mt 11,25-27). Nazývá ho Otcem a raduje se, protože má přízeň maličkých a zjevuje jim nejhlubší věci. Bůh se v dětech raduje, protože, jak nám připomíná papež František, „děti jsou samy o sobě bohatstvím pro lidstvo i pro církev, protože nám neustále připomínají nezbytnou podmínku pro vstup do Božího království: nepovažovat se za soběstačné, ale za ty, kteří potřebují pomoc, lásku a odpuštění. A my všichni potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění.“[1]
Svatý Josemaría měl důkaz této Boží záliby, která, když chce, osvěcuje srdce těch, kteří ji s jednoduchostí hledají, aby mohli proniknout do Boží intimity a pochopit, co znamená být Božími dětmi. Jedinečný zážitek, který se stal v konkrétní den, 16. října 1931. O několik let později vzpomíná, co ten den prožil, když v sobě viděl naplnění Ježíšových slov zaznamenaných Matoušem: „Mohl bych vám dokonce říct kdy, dokonce i okamžik a místo té první modlitby, kterou jsem pronesl jako dítě Boží. Říkat Otče v modlitbě Otčenáš jsem se naučil jako dítě; ale cítit, vidět, obdivovat tu Boží vůli, abychom byli jeho dětmi... na ulici, v tramvaji, hodinu, hodinu a půl, nevím; Abba, Pater!, musel jsem křičet. V evangeliu jsou nádherná slova; všechna jsou: „Nikdo nezná Otce kromě Syna a toho, komu to Syn chce zjevit“ (Mt 11, 27). Ten den jsem chtěl výslovně, jasně a definitivně, abyste se spolu se mnou vždy cítili jako Boží děti, jako děti tohoto Otce, který je v nebesích a který nám dá to, o co prosíme ve jménu jeho Syna“[2].
Ježíš nám dal příklad této pokory a jednoduchosti, kterou u dětí obdivuje. Svatý Josemaría o tom hovořil takto, když rozjímal nad touto evangelijní pasáží: „Ježíš, náš Pán, nám často nabízí příklad své pokory: ‚Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.‘ Tak se vy i já učíme, že neexistuje jiná cesta, protože pouze upřímné poznání naší nicoty má sílu přilákat na nás Boží milost. Ježíš přišel pro nás, aby trpěl hladem a dal nám jídlo, přišel, aby trpěl žízní a dal nám pít, přišel, aby se oblékl do naší smrtelnosti a aby nás oblékl do nesmrtelnosti, přišel chudý, aby nás obohatil“[3].
V evangelijní scéně, nad kterou zde uvažujeme, Ježíš poté, co vyjádřil svou radost z toho, že Bůh upřednostňuje, kteří jsou prostí jako děti, dodává velmi povzbudivá slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“ (Mt 11,28). Dává však podmínku pro udělení odpočinku: „Vezměte na sebe mé jho“ (Mt 11,29). „Co je tohle ‚jho‘, které spíše odlehčuje, než zatěžuje a spíše zvedá, než drtí?“ zeptal se Benedikt XVI. „‚Jho‘ Kristovo je zákon lásky, je to jeho přikázání, které zanechal svým učedníkům. Pravým lékem na lidské rány, ať už materiální, jako je hlad a nespravedlnost, nebo psychologické a morální způsobené falešným blahobytem, je pravidlo života založené na bratrské lásce, která má svůj zdroj v Boží lásce. Z tohoto důvodu musíme opustit cestu arogance, násilí používaného k zajištění stále větších mocenských pozic, k zajištění úspěchu za každou cenu.“[4]
Francisco Varo
[1] Papež František, Generální audience, 18. března 2015.
[2] Svatý Josemaría, V dialogu s Pánem, „Modlitba s větší naléhavostí“ (Meditace z 24. prosince 1969), č. 3.
[3] Svatý Josemaría, Boží Přátelé, 97.
[4] Benedikt XVI., Anděl Páně, 3. července 2011.