Evangelium (Lk 3, 15-16.21-22)
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: »Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm«. Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: »Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!«
Komentář
V Ježíšově životě pozorujeme mnoho okamžiků, kdy koná činy, které zdánlivě nemají lidskou logiku. Proč se Ježíš chtěl vtělit? Proč byl celý život podřízen Marii a Josefovi? Proč se modlil, když byl sám Bohem? Proč se Ježíš v případě dnešního evangelia nechal pokřtít? Jan Křtitel se ho snažil odradit: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ (Mt 3, 14). Ježíš jistě takové jednání nepotřeboval. Tak proč? Papež František odpovídá: „Protože chtěl být s hříšníky: proto se k nim postavil do řady a udělal stejné gesto. Ježíš nám chtěl dát příklad: 'neboť je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost' (Mt 3, 15), chtěl nás naučit, co je pro nás nejlepší“.
Meditace o tom, že Ježíš nás naučil cestě, kterou máme následovat, je úžasnou skutečností. Neudělal to proto, že by to potřeboval, ale proto, že to potřebujeme my. Ježíš přišel na zem, aby nás zachránil a učinil z nás Boží děti. Jeho křest je úzce spojen s naším křtem. Ježíš na sebe bere naše potřeby. O nás, kteří prosíme o lásku Boha, našeho Otce. Právě to dnes slavíme.
Papež František dodává, že i vy a já můžeme napodobovat Ježíše, jít ven a přijímat potřeby druhých: „To je také způsob, jak můžeme druhé pozvednout: ne tím, že je budeme soudit, ne tím, že jim budeme radit, co mají dělat, ale tím, že jim budeme nablízku, že se s nimi budeme dělit o Boží lásku. Jsme povoláni napodobovat Krista a jedním z konkrétních způsobů, jak to dělat, je věnovat se potřebám druhých, a ne tolik svým vlastním. Vystupme ze sebe, podívejme se na potřebné, kteří potřebují naši pozornost, náš čas, náš úsměv atd. Napodobujme Krista tím, že pozvedneme svůj pohled k bližnímu. To je cesta k opravdovému štěstí, neboť více štěstí je v dávání než v přijímání.
To, že všichni pokřtění jsou Boží děti, je další učení evangelia, které člověka naplňuje radostí. Svatý Josemaría napsal: „Pán, když chtěl, abychom byli jeho dětmi, chtěl, abychom žili v jeho domě, uprostřed tohoto světa, abychom patřili do jeho rodiny, abychom patřili k jeho i naší rodině, abychom s ním měli tuto důvěrnost a důvěru, která nás nutí prosit o měsíc, jako to dělají děti!“ (Jít s Kristem, 64).
Rozjímání o tom, že jsme Božími dětmi, je skutečnost plná radosti. Jsem Boží dítě! A to nás učí vidět svět novým způsobem. Když si tuto skutečnost uvědomíme, vidíme v druhých lidech lidi, kteří mají opravdu velkou cenu. Nevidíme, jaké mají nebo nemají vlastnosti, barvu pleti, politické názory atd. Když nás charakterizuje vědomí, že jsme Boží děti, pak vidíme, že existuje „jen jedna rasa: rasa Božích dětí. Existuje jen jedna barva pleti: barva Božích dětí. A je jen jeden jazyk: ten, který promlouvá k srdci a mysli a bez zvuku slov nám dává poznat Boha a dává nám milovat jeden druhého“ (Jít s Kristem, 106).
Dnešní den je důležitým dnem k rozjímání o daru, který jsme obdrželi při křtu. Ten nejdůležitější v mém životě, ten, který mě charakterizuje jako člověka a jako Boží dítě. Prosme naši Matku svatou Marii, aby nám dala poznat úžasnou skutečnost, že jsme Božími dětmi.