Evangelium (Mt 14,13-21)

Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

Komentář

Evangelium podle svatého Matouše uvádí, že když se Ježíš dozvěděl, že zatkli Jana Křtitele, „odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám“ (v. 13). Ježíš hledá chvilku samoty pro svou modlitbu, jako tolikrát jindy; davy z okolí však měly velkou touhu naslouchat jeho slovu a těžit z uzdravení, která konal, že mu nedopřály ani chvilku oddechu. Ježíš neztrácí trpělivost s jejich vlezlostí; naopak, je dojat upřímnou vírou těchto lidí a tráví s nimi celý den. Při západu slunce je nechce nechat odejít, aniž by jim nejprve nabídl něco k jídlu, neboť byli daleko od domova a již mnoho hodin nejedli.

Nejvíce překvapuje jeho trpělivost a soucit. „Tváří v tvář davu, který ho pronásleduje a – takřka – ‚nedává mu pokoj‘,“ říkal papež František, „Ježíš nereaguje podrážděně, neříká: ‚Tito lidé mi vadí.‘ Ne, ne. Reaguje naopak soucitem, protože ví, že ho nehledají ze zvědavosti, ale z nutnosti. Ale pozor: soucit – ten, který pociťuje Ježíš – není pouhým pocitem lítosti; je to něco víc! Znamená to ‚trpět s‘, tedy vcítit se do utrpení druhých do té míry, že si je přivlastní. Ježíš je takový: trpí s námi, trpí za nás, trpí místo nás“[1].

I učedníci si uvědomují, že je již pozdě a že tito lidé potřebují jíst, ale jejich potřeby je nezajímají a žádají Ježíše, aby je propustil, „aby se rozešli po vesnicích a koupili si něco k jídlu“ (v. 15). Mistr však nepředstírá, že to nevidí, ani je neopouští jejich osudu, ale žádá své učedníky, aby dali vše, co mají, i když je toho málo, aby zmírnili hlad tolika mužů, žen a dětí. Jak odlišný způsob reakce na potřeby druhých!

Stojí za to si všimnout, jak to dělá svatý Josemaría, že Ježíš mohl vytáhnout chléb odkudkoli chtěl..., ale hledá spolupráci lidí: „Potřebuje dítě, chlapce, pár kousků chleba a několik ryb. Potřebuje tebe a mě, můj synu: a je to Bůh! To nás pobízí k tomu, abychom byli velkorysí ve své odpovědi. Vůbec nikoho z nás nepotřebuje a zároveň potřebuje nás všechny. Je to úžasné. To málo, čím jsme, to málo, co máme, naše skromné dary – to vše od nás žádá a my mu to nemůžeme odepřít. Dvě ryby, chléb: všechno“[2].

Učedníci byli štědří a nabídli mu to málo jídla, které měli k dispozici. Evangelium říká, že Ježíš „vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům“ (v. 19). Jsou to výrazy podobné těm, které používají evangelisté při vyprávění o ustavení Eucharistie během Poslední večeře: „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“ (Lk 24,30). Tímto způsobem, ve velkoleposti, s jakou rozmnožuje těch několik chlebů a ryb, předznamenává „hojnost tohoto jediného chleba, kterým je Kristova Eucharistie“[3]; tak učí Katechismus katolické církve.

Štědrost Ježíše, který se nám nabízí jako pokrm ve svaté hostii, dokazuje velikost jeho lásky. „Na takovou lásku – vyzývá nás k zamyšlení svatý Josemaría – můžeme odpovědět jen úplnou oddaností těla i duše. Slyšíme Boha, mluvíme s ním, vidíme ho, zakoušíme ho. A když nestačí slova, pak zpíváme a svými ústy – Pange, lingua – před celým lidstvem chválíme veliké Pánovy skutky“[4].

Francisco Varo 

[1] Papež František, Anděl Páně, 3-VIII-2014.

[2] Escrivá de Balaguer Josemaría, V rozhovoru s Pánem, 5. promluva: Ať je vidět, že jsi to Ty, 4; (srov. Výheň 674)

[3] Katechismus Katolické Církve, 1335.

[4] Escrivá de Balaguer Josemaría, Jít s Kristem, 87.