Evangelium (Lc 24, 13-35)

Ještě ten den se ubírali dva z nich do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich:
»O čem to cestou spolu rozmlouváte?«
Zastavili se celí smutní. Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl:
»Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!«
Zeptal se jich:
» A co se stalo?«
Odpověděli mu:
»Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.«
A on jim řekl: »Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?
«Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali:
»Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.«
Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli:
»Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?«
Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli:
»Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.«
Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

Komentář

Svatý Lukáš vypráví, že v neděli po Velikonocích se dva Ježíšovi učedníci vydali z Jeruzaléma do Emauz. Šli poněkud zmateni, protože sice dostali zprávu od anděla, že Ježíš žije (v. 22), ale stále měli pochybnosti o vzkříšení. Kráčeli a diskutovali mezi sebou (v. 15). A byli tak ponořeni do svého smutku, že nedokázali poznat Ježíše v té postavě, která kráčela vedle nich; mysleli si, že je to jen nějaký cizinec (v. 18). Vzkříšený jim však plný soucitu vysvětluje Písma a láme pro ně chléb. Tím jim roznítí srdce a otevře oči, aby ho mohli poznat. Potom se vrací k Petrovi a ostatním, plni radosti a jistoty.

Příběh uvádí, že Emauzy ležely od Jeruzaléma asi 60 stadií (12 km). Odborníci se dosud neshodují na přesné poloze této vesnice, ale tradice obvykle toto místo ztotožňuje s Emauzy Nikopolis[1], které leží od Jeruzaléma asi 25 km, tedy 160 stadií, jak uvádí mnoho rukopisů Lukášova evangelia. V každém případě museli učedníci toho dne kráčet několik hodin. Odchod z Jeruzaléma je pro ně, jako by za sebou nechávali svou víru v Ježíše; ale Vzkříšený se vydává na cestu s nimi, aby je proměnil.

S velkou pedagogickou zručností Ježíš přiměje učedníky, aby vyprávěli o svých bolestech, aby je rozptýlil. Tato scéna svatého Josemaríu fascinovala a on ji dokázal začlenit do své osobní meditace a přenést ji do současnosti: „Ježíš se jim přirozeně zjevuje, kráčí po jejich boku a rozptýlí jejich únavu rozhovorem. Rád si tuto scénu představuji: je pozdní večer a vane lehký vánek. Kolem jsou pole s vysokým obilím a staré olivovníky, jejichž větve se v šeru lesknou stříbřitě. Ježíš na cestě. Pane, jsi vždy tak veliký! Ale dojímá mě, když se snižuješ k tomu, abys nás následoval, abys nás hledal uprostřed našeho každodenního shonu. Pane, dej mi svěžest ducha, čistý pohled, jasnou mysl, abych tě mohl poznat, když přicházíš bez jakéhokoli vnějšího znamení své slávy“[2].

Ježíš vždy vychází vstříc svým, když kráčí skleslí a bez vyhlídek. Evangelium nás učí, jak ho poznat: Ježíš není cizincem na naší cestě, ale ukřižovaný, který vstal z mrtvých; a zná nás, miluje nás a hledá nás. „Cesta do Emauz se tak stává symbolem naší cesty víry – poznamenal jednou papež František –: Písmo a eucharistie jsou nezbytnými prvky pro setkání s Pánem. [...] Pamatujte si to dobře: každý den čtěte úryvek z evangelia a v neděli jděte ke svatému přijímání, abyste přijali Ježíše. Tak se to stalo s učedníky z Emauz: přijali Slovo; sdíleli lámání chleba a z toho, že se cítili smutní a poražení, se stali radostnými. „Vždy, drazí bratři a sestry, nás Boží slovo a eucharistie naplňují radostí“[3].

Cítíme, že Ježíš je nám nablízku, když čteme Písmo a přijímáme eucharistii. Benedikt XVI. ostatně citoval svatého Jeronýma slovy: „Neznat Písmo znamená neznat Krista. Proto je důležité, aby každý křesťan žil v kontaktu a osobním dialogu s Božím slovem, které nám bylo darováno v Písmu svatém [...]. Privilegovaným místem čtení a naslouchání Božímu slovu je liturgie, v níž oslavujeme Slovo a zpřítomňujeme Kristovo tělo ve svátosti, čímž Slovo aktualizujeme v našem životě a zpřítomňujeme je mezi námi“[4].

Pablo Edo

[1] „Emmauzy, odkud pocházel Kleofáš, zmíněný v Lukášově evangeliu, je Nikopolis, známé město v Palestině“ (Eusebius z Cesareje, Onomasticon 90, 15–17).
[2] Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 313.
[3] Papež František, Regina coeli, 4. května 2014.
[4] Benedikt XVI., Generální audience, 7. listopadu 2007.