Evangelium (Mt 18,15-20)
Ježíš řekl svým učedníkům:
„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby »každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků«. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Komentář
Evangelium této neděle tvoří tři Ježíšovy výroky, které upravují důležité aspekty budoucího života Církve: bratrské napomenutí mezi věřícími, moc svazovat a rozvazovat udělenou apoštolům a jejich nástupcům a účinnost společné modlitby.
Ježíšovo poselství nečiní lidi bezhříšnými; žádá je však, aby se navzájem milovali navzdory svým nedostatkům a omylům. Jasným projevem této lásky je vzájemná pomoc skrze odpuštění a napomenutí. Tímto prvním poučením Ježíš zve každého, aby přijal úlohu milosrdného soudce, který jedná s pochopením s tím, kdo mu ublížil nebo se v něčem mýlí. Proto „praxe bratrského napomenutí — která má evangelní jádro — je projevem nadpřirozené lásky a důvěry,“ říkal svatý Josemaría. „Buď za ně vděčný, když je přijímáš, a nepřestávej je praktikovat vůči těm, s nimiž žiješ“ [1]. Bratrské napomenutí také zabraňuje, jak upozorňuje papež František, „oné hořkosti srdce, která vede k hněvu a zášti a přivádí nás k urážkám a útokům. Je velmi ošklivé vidět, když z úst křesťana vychází urážka nebo útok. Urážet není křesťanské“ [2].
O bratrském napomenutí, pravém aktu ušlechtilosti a přátelství, mluvili mnozí církevní otcové, kteří z Ježíšových slov vyvozovali praktické důsledky. Například svatý Augustin takto napomínal své věřící: „Bratra tedy máme napravovat z lásky; ne s touhou uškodit, nýbrž s láskyplným úmyslem dosáhnout jeho nápravy. Budeme-li tak činit, velmi dobře naplníme přikázání“ [3].
Pokud jde o druhý Ježíšův výrok (v. 18), Katechismus katolické církve vysvětluje, že „slova svazovat a rozvazovat znamenají: koho vyloučíte ze svého společenství, bude vyloučen ze společenství s Bohem; koho znovu přijmete do svého společenství, toho také Bůh přijme do společenství s Ním. Smíření s Církví je neoddělitelné od smíření s Bohem“ (č. 1445). Poté, co Ježíš mluví o smíření mezi bratry, předává svým apoštolům pravomoc smiřovat věřící s Církví. Tato moc se obvykle uskutečňuje skrze vyznání hříchů zpovědníkovi při zpovědi, který přijal moc od biskupa, nástupce apoštolů.
Nakonec Ježíš mluví o „jiném plodu lásky ve společenství: o společné modlitbě,“ jak řekl Benedikt XVI. „Osobní modlitba je jistě důležitá, ba nepostradatelná, ale Pán zaručuje svou přítomnost společenství, které — i kdyby bylo velmi malé — je sjednocené a jednomyslné, protože odráží samu skutečnost Boha jednoho a trojjediného, dokonalé společenství lásky“ [4]. Když se modlíme společně, nejenže pohneme Boha, aby nám udělil to, oč prosíme, ale navíc je nám darována přítomnost samého Boha mezi námi, což je nakonec hlavní dar, o který můžeme a máme prosit.
Jak vysvětluje Učitelský úřad Církve, „Kristus je stále přítomen ve své Církvi, především v liturgickém dění. Je přítomen v oběti mše svaté, jednak v osobě služebníka, neboť ten, který se kdysi obětoval na kříži, se nyní obětuje skrze službu kněží, jednak, a především pod eucharistickými způsobami. Svou mocí je přítomen ve svátostech, takže když někdo křtí, je to Kristus, kdo křtí. Je přítomen ve svém slově, neboť když se v Církvi čte Písmo svaté, mluví On sám. Je přítomen konečně tehdy, když se Církev modlí a zpívá žalmy, neboť sám slíbil: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ [5].
Pablo M. Edo
[1] Svatý Josemaría, Výheň, č. 566.
[2] Papež František, Angelus, 7. září 2014.
[3] Svatý Augustin, Kázání 82.
[4] Papež Benedikt XVI., Angelus, 4. září 2011.
[5] Druhý vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium, č. 7.