V létě 1989 jsem žil ve Finsku. Přestěhoval jsem se sem ze Švédska před dvěma roky, abych zde zahájil stálou apoštolskou práci Opus Dei. Tehdejší léto bylo pro skandinávské země neobyčejné, protože je měl poprvé navštívit papež.

Když Jan Pavel II. přistál ve Finsku, vešli jsme se my katolíci pohodlně do Helsinki Jäähalli (ledového pavilónu), abychom zde slavili svatou mši. Přidalo se k nám také mnoho protestantů.

Přede mší mělo všech třináct katolických kněží ve Finsku, včetně mne, oběd s papežem v biskupské rezidenci. Vzpomínám si, že se k nám přidal také jeden farní kněz z Estonska. Podařilo se mu společně s některými z jeho farníků odejet ze země – která tehdy ještě stále byla součástí SSSR.

Oběd byl nezapomenutelný.

Jan Pavel II. vedl konverzaci. Zajímal se o všechny a každému z nás položil otázky o jeho kněžské činnosti. Když se otočil ke mně, řekl jsem mu o apoštolské práci, kterou jsme my z Opus Dei právě zahajovali. Ale on mi nedovolil pokračovat příliš dlouho. Přátelsky mě přerušil a řekl: „Nemusíš mi o tom říkat. Tvůj prelát v Římě mi to už řekl.“

Byl jsem z toho trochu nesvůj. Ačkoliv jsem věděl, že se Don Alvaro del Portillo s papežem před jeho odletem na tuto návštěvu setkal, nenapadlo mě, že si s tolika starostmi v mysli a v srdci bude tak vědom toho, co děláme.

Papež začal k nám všem dlouze hovořit o daru Ducha Svatého církvi, který můžeme vidět v tolika iniciativách zaměřených na revitalizaci života laiků. Zvláště odkazoval na apoštolskou práci Opus Dei a řekl, že jeho duchem je služba všem zemím a národům.

Papež zdůraznil, že my kněží si všichni musíme navzájem pomáhat v pastýřské práci, která je rozptýlená po celé zemi.

Byl jsem velmi pohnut tím, co mi Jan Pavel II. řekl, když se s námi loučil. Přicházeli jsme za ním jeden po druhém, abychom dostali pamětní medaili jeho pastýřské cesty a růženec. Upřeně se na mne zadíval a řekl: „Přišel jsi do Finska uskutečňovat Opus Dei a nejlepší způsob, jak pomoci církvi, je dělat právě to.“