V Opus Dei a v jeho zakladateli Josemaríovi Escrivovi by chtěli mnozí spatřovat největší nebezpečí pro dnešní Církev a dokonce i pro společnost. Určití teologové a novináři s nimi jednají skoro jako s malomocnými. Kdo se však přesto odváží vyjádřit se kladně o zakladateli Opus Dei, je rovněž ihned přiřazen k malomocným. Toto je v každém případě jednoduchá logika levné polemiky Michaela Meiera proti mně. Na jeho výkladu je správné pouze to, že také já jsem se před deseti lety kriticky vyjádřil o Opus Dei. Nechal jsem se tehdy (s)vést zveřejněnými názory novinářů a teologů, aniž bych si je sám ověřil, což bylo od tehdejšího profesora teologie naivní. To upřímně přiznávám.
Když však všeobecné odsuzování zakladatele Opus Dei stále více narůstalo, přimělo mne to k tomu, aby jsem sám prostudoval jeho spisy. Tento podnět však nepřišel od biskupů a kardinálů, které Meier označuje jako arcikonzervativní, ale spíše díky několika impulsům, které do mne vnesly nejistotu: Musel jsem vzít v úvahu, jak zvlášť kladně se o zakladateli vyjadřují kardinálové Martini a König (který o Opus Dei napsal malou knížečku). Také jsem zjistil, že papežové od Jana XXIII. až po Jana Pavla II. zakladatele velmi oceňují. Když jsem potom ještě zaslechl, že mnou velmi ctěný biskup Oscar Arnulfo Romero jako prvý požádal papeže o svatořečení Josemaríi Escrivy, ke kterému pociťoval velkou náklonnost, tak jsem se už více nemohl spokojit se svým vypůjčeným názorem. Odhodlal jsem se sám poznat zakladatele v jeho spisech. V nich jsem se setkal se zcela jiným obrazem, než jsem doposud znal. Tento obraz jsem popsal v článku, který Meier pohanil.
Až potud u mne skutečně došlo k obrácení, ovšem ke zcela jinému než tvrdí Meier za pomoci jednotvárných šablon: z progresivního nosiče naděje ke konzervativnímu ctiteli Opus Dei. Já jsem totiž nebyl nikdy tak progresivní, jak se Meier domnívá. Ovšem jsem ani nikdy nebyl tak konzervativní, jakým jsem se podle Meiera měl stát po svém biskupském svěcení. Takovéto nálepky beztak mnohem více odpovídají černobílému Meierovu pohledu než skutečnosti. Vždyť také v Církvi se díváme barevným pohledem. Ne, obrat, který u mne po mém biskupském svěcení nastal, je obratem od naivních pomluv a cizích úsudků k vytváření vlastního úsudku na cestě poznávání každé lidské osoby, o které člověk usuzuje. Měl by skutečně být tento obrat hříchem? Jsem spíše přesvědčen, že takový obrat by slušel i mnohým teologům a novinářům.
Usiloval jsem tedy o to, abych svým pohledem alespoň trochu podnítil diskusi týkající se dnešních předsudků o zakladateli Opus Dei. Meierova polemika je důkazem toho, že se mi to (přinejmenším u něj) nepodařilo. Místo aby se konfrontoval s fakty, opakuje svá dřívější nesprávná tvrzení, která se však ani po desetinásobném opakování pravdou nestanou. S mým přesvědčením a nadějí, že je možné podněcovat lidi navzdory předsudkům k svébytnému myšlení, jsem se zjevně stal znovu naivním. S touto naivitou však mohu mnohem lépe žít, než s naivitou, do které jsem upadl před deseti lety.
Kurt Koch, Solothurn
(autor je basilejsiký biskup)