Bůh, Otec veškerého milosrdenství

Výtah z 1. kapitoly knihy Javiera Echevarríe, Stezky křesťanského života, Planeta, 2001.

Návrat marnotratného syna. Rembrandt (1606-1669)

Jsme děti Boží. To hlásá evangelium, je však mnoho lidí, kteří to bohužel neuznávají. Boží synovství, povolání od Boha být skrze Ježíši Krista jeho dětmi, to je poklad, který svou cenou přesahuje vše ostatní na zemi. Kdyby lidé žili s vědomím této skutečnosti, byl by náš svět neporovnatelně odlišný: byl by bez nenávisti, bez diskriminace a bez pomluv, byl by to svět, ve kterém by se otevírala cesta prosté a jasné pravdě. Již by nebylo místo pro zneužívání a manipulaci, rostla by solidarita, jež by měla své kořeny ve vědomí, že jsme děti Boha Otce, děti, jež jsou bezprostředně vedeny k bratrství...

Bůh je náš Otec. Dává nám život a zahrnuje nás nekonečnou láskou. Jeho prozřetelná starostlivost nás nikdy neopouští. Pochopitelně je někdy obtížné jeho prozřetelnost spatřit, případně jeho cesty pochopit, vždy se však můžeme s důvěřivostí odevzdat do jeho otcovských rukou. Opíráme-li o tuto skutečnost náš všední život, život nás obyčejných mužů a žen, přetéká ve své hloubce nadpřirozeným i lidským bohatstvím.

"Bůh je Otec: Předává nám život, stará se o každého z nás s nekonečnou náklonností, věnuje se nám v každém okamžiku, následuje nás den za dnem svojí prozřetelností, jejíž cesty nám někdy zůstávají skryty."

Věčná jednotvárnost, zúžený pohled na každodenní práci jako na nevyhnutelnou potřebu, která je ale rutinní a zdánlivě bez hodnoty, to vše mizí. Namísto toho uvidíme práci, rodinný život a naše denní záležitosti jako Boží dar, jako příležitost k radostné službě ostatním. Již tedy nebude místa pro chladné vztahy či srážky mezi farizejci a puritány, kteří zbožnost redukují na pouhý úmysl mít věci s přísným Bohem srovnány do latě. Stejně tak ve vztahu s Bohem nebude místa ani pro povrchnost či rutinu. Takový přístup k náboženství nemá žádný smysl pro osobu, která chápe hloubku reality našeho Božího synovství a je si vědoma neustálé a milující Boží přítomnosti. Náš osobní běh života jde ruku v ruce s láskou k Boží prozřetelnosti. Pravdou zůstává, že žádná lidská bytost od doby stvoření na své cestě nebyla osamocena, Bůh totiž neustále setrvává po boku svých dětí.

Pochopitelně přicházejí obtížné situace, které skrze náš rozum nelze pochopit. Ale ani potom bychom nikdy neměli ztratit z očí pohled Boží lásky. S jistotou, že poskytuje víru je třeba hledět na Ježíše. Proto poslal Bůh na svět svého Syna, abychom se i my – skrze Něj – stali jeho dětmi. Budeme-li o tom rozjímat, poznáme velikost jeho nekonečné Lásky. Náš nebeský Otec nám skrze slova a skutky svého Syna, který na sebe vzal naši přirozenost, projevuje své otcovství.