25. listopadu tohoto roku bude Instituto de Estudios Superiores de la Empresa (IESE) slavit 50. výročí svého prvního programu v Barceloně. Jmenoval se Programa de Alta Dirección de Empresas (PADE). Je zajímavé, že člověk, který tento první manažerský program vytvořil, Antonio Valero, měl tehdy 30 let. Ve svých pamětech píše, že tento plán připadal jeho profesionálním kolegům příliš ambiciózní. Proto zmenšil jeho rozsah (a nazval tuto novou verzi „Plán B“). Ale požádal o to, aby byly kancléři Navarské univerzity, ke které IESE patřilo jako její obchodní škola, poslány obě varianty. Kancléř schválil původní plán, „Plán A.“ Valero dostal zpět opravený text svého plánu v březnu 1958, s pokynem „Začněte s programem na podzim,“ připsaným charakteristickým energickým rukopisem univerzitního kancléře, budoucího svatého, Josemarie Escrivy. Valero vzpomíná, že když zjistil, že dostal za úkol uskutečnit plán, který sám vytvořil, pocítil lechtání v žaludku.
Sv. Josemaría musel zažít podobný pocit o třicet let dříve, když viděl, že po něm Bůh chce, aby založil Opus Dei. „Měl jsem jenom dvacet šest let, Boží milost a dobrou náladu,“ popíše jednou situaci, ve které byl onoho osudového dne, 2. října 1928, před 80 lety. Po celý svůj další život se tento mladý kněz bude, nakolik to půjde, vyhýbat tvrzení „Toho dne jsem založil Opus Dei.“ Preferoval mluvit o té pozoruhodné události neosobně: „Opus Dei vpadlo do světa toho 2. října 1928“; „V ten den,“ říkal, „založil Pán Své Dílo, začal Opus Dei.“ Občas bude říkat „Viděl jsem Opus Dei toho dne.“
Co sv. Josemaría viděl? Byl uprostřed duchovního cvičení (probíhalo od 30. září do 6. října) v sídle vincentiánů v Madridu. O tři roky později to popsal takto: „Přijal jsem osvícení o celém Díle (Opus Dei), zatímco jsem četl ty papíry (tj. jeho osobní poznámky). Hluboce pohnut jsem poklekl – byl jsem sám ve svém pokoji v době mezi dvěma promluvami – a děkoval jsem našemu Pánu, a vzpomínám si se srdcem plným dojetí na vyzvánění zvonů z kostela Naší Paní, Královny andělů.“
Aby ještě více zdůraznil skutečnost, že „Dílo,“ které uskutečňoval, je Boží a ne jeho, napsal v roce 1934: „Boží dílo (Opus Dei) nebylo vysněno člověkem… před mnoha lety je náš Pán postupně odhaloval před hloupým a hluchým nástrojem, který jej poprvé viděl na svátek Svatých strážných andělů, 2. října 1928.“
Peter Berglar, německý životopisec sv. Josemaríi, pozoroval, že jeho pokora byla taková, že „bez pochybností o pravosti toho, co zahlédl, a bez pochybností o svém povolání uskutečnit Boží Dílo, jak je spatřil, se pokusil naplnit toto poslání, aniž by přitahoval pozornost na sebe… Začal zjišťovat, zda organizace nebo hnutí podobné tomu, které měl v mysli, už neexistuje někde v Evropě. Kdyby ji našel, okamžitě by požádal o vstup, aby tam ‘zaujal poslední místo a sloužil.’“ Ale hledání se ukázalo marným. „Plán B“ zdráhavého zakladatele musel být opuštěn.
A v čem spočíval Boží „Plán A“ pro „Jeho Dílo“? Berglar to podává takto: „Když obyčejní křesťané, pěchota Kristovy armády, berou vážně své povolání ke svatosti a ztotožnění s Kristem uprostřed světa, pak má tato důvěrně známá pravda (tj. ‘Toto je Boží vůle: Vaše posvěcení – Sol. 4, 3’)“ sílu změnit jednotlivce a svět.“ „Vědomí této jednoty (svatost, práce, apoštolát),“ vysvětluje Berglar, „chrání křesťany před mentalitou ghetta, defensivní izolace, a zajišťuje jejich účinnou přítomnost ve světě… všichni pokřtění křesťané jsou začleněni do světa; když se snaží napodobovat Krista, utvářejí svět zevnitř, podle Božího plánu. To je povolání laiků.“
Když Antonio Valero zachytil své myšlenky písemně ve svém „Plánu A,“ měl přitom, jak vzpomíná, v mysli jedno vůdčí světlo – velkodušné srdce sv. Josemaríi. Dá se říci, že Boží všemohoucnost sesílá na svět zázraky podle toho, zda najde velkodušné jednotlivce – obyčejné laiky, kteří se chtějí pustit do velkolepých projektů ve službě všem duším, aniž by měli mnoho prostředků kromě nadějí upnutých na nebeskou pomoc a myslí soustředěných na úkol, který mají v rukou. Sv. Josemaría měl zvyk posílat své duchovní děti sázet semeno Opus Dei v nových zemích vybavené jen několika věcmi: krucifixem, obrazem Panny Marie a jeho kněžským požehnáním. Dělal to proto, aby do jejich myslí vštípil, že jejich jediné důvěryhodné prostředky jsou modlitba a velkorysá srdce.
Tak začalo Opus Dei na Filipínách a v Keni, dvou zemích, kde jsem měl privilegium ověřit si pravdivost přesvědčení sv. Josemarie. Před čtyřiceti nebo padesáti lety, kdy sv. Josemaría poslal tyto mladé muže a ženy v polovině jejich dvacátých let čelit výzvám velkého duchovního dobrodružství, nepochybně cítil ve svém otcovském srdci to, co již zakusil v roce 1928 – že Bůh počítá s dobrou vůlí a maličkou spoluprací těchto mladých, aby se naplnily jeho vykupitelské plány.
Nedávno jsem viděl knihu o životě španělského pedagoga, Tomáse Alviry, a jeho manželky. Alvira byl prvním supernumerářem Opus Dei. Madridský arcibiskup nedávno zahájil první fázi procesu svatořečení tohoto manželského páru, jejichž život příkladných rodičů a občanů by snadno mohl být životem nesčetných párů. Tak mnoho křesťanských manželů by mohlo být svatořečeno, kdyby, jako věrné děti matky církve, žili Boží „Plán A“ pro svá manželství a rodinné vztahy. Protože, jak nás ujišťuje sv. Josemaría, „Nezapomínejte, že mnoho velkých věcí závisí na tom, zda ty a já žijeme svůj život tak, jak si to přeje Bůh.“