Jméno „gnostik“ pochází z řeckého slova „gnósis“, poznání; gnostik je proto ten, kdo nabývá zvláštní poznání a podle něho žije. Výraz „gnósis“ nemá proto hanlivý význam. Někteří svatí Otcové jako Klement Alexandrijský a svatý Irenej hovoří o gnózi ve smyslu poznání Ježíše Krista získaného z víry: „opravdová gnóze - píše svatý Irenej - je apoštolská nauka“ (AdvHaer. IV 33).
Výraz „gnostik“ nabyl hanlivého smyslu, když ho titíž Otcové aplikovali na určité hereze, které měly značný význam mezi II. a IV. stoletím. První, kdo je takto použil, byl svatý Irenej, který vidí jejich původ v herezi Šimona ze Samařska (Sk 8,9-24), a říká, že jeho následovníci se šířili v Alexandrii, Malé Asii a v Římě a byli příčinou „velkého množství gnostiků šířících se jak houby po dešti“ (AdvHaer. I.29.1). Z nich, pokračuje Irenej, vznikají valentiniáni, proti kterým přímo bojuje. Taková přemíra a různost sekt se vysvětluje tím, že „většina jejich původců - ve skutečnosti všichni - chce být učiteli; odejdou ze sekty, ke které se přidali, a vymyslí učení s novou doktrínou a z této doktríny vzejde další, přičemž všichni trvají na tom, že jsou originální a že sami objevili učení, kterému se ve skutečnosti přizpůsobili“ (AdvHaer. 1.28.1).
Na základě těchto informací od Ireneje a od dalších Otců, kteří se také museli potýkat s těmito herezemi (zvláště svatý Hippolyt Římský a svatý Epifan ze Salaminy), vyplývá, že existovalo tak velké množství malých skupin (Simoniáni, Mikuláši, Ofité, Naaséni, Sethiáni, Peratové, Basilidiáni, Karpokratiáni, Valentiniáni, Markuziáni) a učitelů (Šimon, Cerinthus, Basilides, Carpocrates, Cerdon, Valentinus, Ptolemaios, Theodotus, Theodotus, Heracleon, Bardesanes...), že spadli pod označení „gnostici“, a že mohou být seskupeni pod jedním modifikátorem jen za velmi všeobecných podmínek. Na základě heretických, „gnostických“ spisů (kolem čtyřiceti) objevených v roce 1945 v Nag Hammadi (Horní Egypt) se dochází k podobnému závěru; každý spis je orientován podle své vlastní heretické nauky.
V rámci výše popsané diverzity jsou nejvíce známí gnostici valentiniáni, kteří měli rovněž největší vliv. Vystupovali uvnitř církve jako „skrytá šelma“, jak říká svatý Irenej. Měli stejná posvátná Písma jako církev, ale vykládali je v opačném významu. Opravdový Bůh, dle nich, nebyl Stvořitel Starého zákona; rozlišovali různé Kristy mezi bytostmi nebeského světa (Aeoni); měli za to, že spása se získá poznáním sebe sama jako božské jiskry uzavřené ve hmotě; že Kristovo vykoupení spočívá v tom, že toto poznání nás probudí a že pouze duchovní lidé (pneumatikoí) jsou určení ke spáse. Elitářský charakter této sekty a opovrhování stvořeným světem formovaly mimo jiné mentalitu těchto heretiků jako nejvyšších představitelů „gnostiků“.