V izraelském lidu, stejně jako i v jiných náboženstvích, byly hluboko zakořeněny kající praktiky. Modlitba, půst, popel na hlavě, oblečení z hrubé a drsné látky, tzv. pytlovina, to byly jen některé způsoby, kterými izraelité dávali najevo svou touhu ke změně života a obrácení se k Bohu (prv. Tb 12,8; Iz 58,5; Jl 2,12-13; Dt 9,3 atd.).
Jak jednomyslně uvádějí historici a znalci Písma, Ježíš, který zaměřil obsah svého kázání na Boží království, vyžaduje jako podstatnou část zvěstování svého Království i obrácení: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Obrácení, pokání, ke kterému Ježíš vybízí, znamená hlubokou změnu v srdci. Ale také znamená změnit život v souladu s touto změnou srdce a přinášet ovoce hodné obrácení (Mt 3,8). Tj. konat pokání je jen tehdy autentické a účinné, když se promění v činy a gesta. Ježíš chtěl svým kajícím životem ukázat, že Boží království a pokání se nedá oddělit. Praktikoval půst (Mt 4,2), trávil celé noci v modlitbě (Lk 6,12) a hlavně dobrovolně odevzdal svůj život na kříži.
První učedníci Ježíše, v souladu s jeho učením, chápali, že následování Krista znamená napodobovat jeho postoje. Svatý Lukáš klade největší důraz na to, jaký má být život křesťana: následovat Krista a dennodenně na sebe brát jeho kříž, jak to Ježíš od svých učedníků požadoval: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). A tak se první křesťané nadále chodili modlit do chrámu (Sk 3,1) a praktikovali skutky pokání, například půst (Sk 13,2-3), i když v souladu s učením Ježíše: „A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“
Nicméně ve světle významu Kristovy smrti na kříži, kterou jsou lidé ze svých hříchů vykoupeni, křesťané chápali, že kající praxe - především půst, modlitba a almužna - a jakékoliv utrpení, se nezaměřuje jen na obrácení, ale že se mohou připojit k Ježíšově smrti a účastnit se tak na Kristově oběti a mít podíl na jeho vykoupení. Tak je to i v listech svatého Pavla: „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). A tento život v církvi pokračuje.