Opus Dei

Příběhů povolání je tolik, kolik je lidí. V tomto redakčním článku předkládáme některé z nejčastějších mezníků na cestě, na níž může člověk poznat své povolání.

Být svatý znamená „vydat ze sebe to nejlepší“ a zároveň si uvědomovat, že nakonec „je to vždy Bůh, kdo to všechno dělá“. Text o svatosti, kterou po nás žádá Pán.

​Když odmítne pokušení podřídit si království země, Ježíš odhaluje, jaká je jeho vláda nad dějinami. Třebaže se to lidským očím může zdát naivní, Bůh vládne milosrdenstvím. A tak si také přeje být svými vyslanci, křesťany, ve světě zpřítomňován.

Domov má být první a hlavní školou, kde si děti osvojí lidské a křesťanské ctnosti.

Křesťanská zralost znamená vzít otěže svého života do vlastních rukou a vážně si před Bohem položit otázku: Co mi ještě schází? Tehdy začne boj o ctnosti založený na vlastním úsilí a především na Pánově pomoci.

Jsme, jací jsme. Nic víc, nic míň. Ale to, jací jsme, nám umožňuje následovat Pána a sloužit církvi. Následující text se podrobněji zabývá otázkou Božího volání ke každému z nás.

Snem každého křesťana je, aby jeho jméno bylo zapsáno v Božím srdci. Druhý text série o povolání – Něco velkého, a ať je to láska – pojednává o této skutečnosti.

Proč existuje zlo? Jaký smysl má bolest? Proč Bůh dopouští zlo? To jsou otázky, které si v životě klade občas každý, protože se týkají jednoho z největších tajemství člověka.

První článek série o rozlišování povolání nazvané „Něco velkého, a ať je to láska“. Každý člověk je volán k tomu, aby objevil, jaký plán má Bůh s jeho životem.

Pánova výzva „buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48) spočívá v tom, že máme žít jako Boží děti, které vědí, že jsou v Božích očích vzácné, a jsou pevně zakotvené v naději a radosti pramenící z vědomí, že mají tak dobrého Otce.