V liturgii se Církev odvažuje zpívat s radostí o tajemství Kristova kříže. Bolest neruší radost, pokud ji prožíváme ve spojení s obětováním se Krista za naši spásu. Co narušuje radost, je egoismus hříchu, když nemilujeme Boha a našeho bližního, a nedostatek pokání. Pokud v našem životě převládá povrchní kultura vnějších vjemů, úspěchu a moci, jakýkoliv neúspěch nebo ekonomický pád - dokonce i vrásky projevujícího se stáří - z nás učiní smutné lidi. Pro křesťana nemá radost nic společného s iluzí o bezhříšnosti (která ani neexistuje), ale má co do činění s pohotovostí konat pokání a prosit o odpuštění. Marnotratný syn je plný opravdové radosti. Chápu stále více a více, proč sv. Josemaría Escrivá nazýval svátost pokání svátostí radosti.