Vždy jsem byla katolička a vyrostla jsem v rodině, která žila svou víru. Ale právě proto jsem se nikdy nezastavila a nezeptala sama sebe, proč vlastně věřím. Jako ryba, která nevnímá vodu, ve které žije: někdy jsme obklopeni tak velkým pokladem, že ho přestaneme vnímat.

Když jsem se odstěhovala na Tchaj-wan, samotná, vše se změnilo. Poprvé mě nikdo nevozil na mši, ani se mě neptal, zda jsem se modlila. Začala jsem si klást otázky: „Proč chodím do kostela? Proč věřím?“ Tyto otázky, které mi mohly napomoci k prohloubení mé víry, mě však dost mátly. Kromě toho mi cesta na nedělní mši trvala více než hodinu tam a další hodinu zpět. Postupně jsem se od víry vzdalovala a cítila, jak moje víra slábne.

Mezitím Bůh připravoval jiný příběh na druhém konci světa. Gabriel, můj tehdejší přítel, začal chodit na aktivity Opus Dei v Brazílii. Jednoho dne při duchovním vedení vyprávěl jednomu knězi můj příběh a vyšlo najevo, že onen kněz zná jiného kněze z Díla, jenž právě žije na Tchaj-wanu. Můj kontakt se postupně předával z jedné osoby na druhou, až se dostal ke španělské numerářce jménem Isa.

Setkání s Isou

Byla to ona, kdo mi napsala. Pozvala mě na návštěvu do centra Opus Dei a abych se připojila k dobrovolnické činnosti v sirotčinci pro novorozence. O Opus Dei jsem nikdy neslyšela. Souhlasila jsem, aniž bych tušila, že mi toto setkání změní život.

V té době jsem měla co se týče náboženství v hlavě docela zmatek. Myslela jsem si, že žít v čistotě znamená nebýt hezká a nepoutat moc pozornost. A pak se objevila Isa: usměvavá, elegantní, nalíčená, a v autobuse s každým prohodila pár slov. Byl to veselý, úplně normální člověk, a zároveň zcela oddaný Bohu. Když mi řekla, že je numerářka a že žije v apoštolském celibátu, byla jsem úplně paf. Nikdy předtím jsem nikoho takového nepoznala.

Ten den jsme strávily hodiny péčí o opuštěná miminka a poté mě vzala do centra. Nezaujal mě tolik samotný dům, ale hlavně ženy, které tam žily: každá byla svým způsobem svá, měla své záliby, ale bylo tu něco, co všechny spojovalo.

Hodina studia, hodina modlitby

Centrum bylo také studentskou kolejí pro studenty z různých zemí. Moje nájemní smlouva se chýlila ke konci a ačkoli se jsem se jen těžko vzdávala života podle svých představ, atmosféra se mi líbila natolik, že jsem se rozhodla pro kolej. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Tam jsem začala skutečně poznávat svatého Josemaríu.

První jeho věta, se kterou jsem se seznámila, byla napsána na tabuli v domě: „Hodina studia je pro moderního apoštola hodinou modlitby.“ Hluboce mě to zasáhlo. Studovat mi vždycky dělalo potíže, a když jsem to četla, napadlo mě, že možná lze Boha najít i v tom úsilí, kterému jsem se obvykle vyhýbala.

Studovna v rezidenci byla vždy plná, i o víkendech. Postupně jsem začala napodobovat ostatní: lépe si organizovat život, vytvářet si návyky a vytrvat, i když se mi nechce. Po návratu do Brazílie tento nový způsob studia přinesl ovoce: práce, kterou jsem měla na Univerzitě Brasilia, mi nakonec otevřela dveře k mému prvnímu stálému zaměstnání v reklamě.

Ale to nejdůležitější, co jsem se naučila, nebylo nic akademického. Začala jsem chápat, že Bůh na mě nečeká jen v kostele: ale také nad knihami, v dobře odvedené práci a v drobných povinnostech každého dne.

Dříve jsem si představovala, že svatost souvisí jen s velkými gesty nebo mimořádnými zážitky, ale postupně jsem objevovala, že spočívá v těch nejprostších věcech: pečlivě dokončit úkol, udělat to, co je třeba, i když se nikdo nedívá. Tato malá odříkání postupně formovala můj charakter. Bývala jsem dost netrpělivá, ale postupem času jsem se naučila nepříjemnosti nabízet, obětovat, smiřovat se s tím, že ne všechno jde tak, jak bych si přála, a více důvěřovat Bohu.

Bez podivností

Dalším důležitým poznáním bylo pochopit, že žít víru neznamená být od lidí co nejdále. Svatý Josemaría kladl velký důraz na přirozenost; jedna jeho věta se mi vryla do paměti: křesťan má žít „bez podivností, bez hloupostí“ (Cesta č. 379).

Někdy si představujeme, že být křesťanem znamená postavit mezi nás a svět bariéru, jako bychom měli žít v nedůvěře k ostatním nebo soudit ty, kdo smýšlejí jinak. V Opus Dei jsem objevila pravý opak: každý člověk si zaslouží být přijat s úctou, přátelstvím a láskou, ať už je jeho situace jakákoli. Pokud někdo za mnou přijde s tíživou situací – závislost, utrpení, pomýlení – jde tu hlavně o člověka, kterému je potřeba projevit lásku a ne, aby byl souzen.

Na Tchaj-wanu to bylo vidět velmi konkrétně. Přátelství vznikala přirozeně: při rozhovoru, při jídle, při dobrovolnické činnosti. Před jakýmkoli rozhovorem o náboženství tu byl upřímný zájem o lidi.

Povolání, které není „méně důležité“

Do Brazílie jsem se vrátila plná nadšení a s touhou oplatit vše, co Bůh v mém životě učinil. Gabriel a já, šest let přátelé, jsme nadále snili o tom, že se vezmeme a že si založíme rodinu.

V té době jsem si kladla otázku, jak mohu Bohu odevzdat celý svůj život. Hluboce jsem obdivovala odevzdanost numerářek. Ale při modlitbě jsem postupně pochopila, že i mě Bůh volá ke svatosti a to skrze manželství. Nebylo to „méně hodnotné“ povolání: byla to cesta, kterou pro mě Bůh odjakživa zamýšlel.

Krátce nato jsme se zasnoubili. Naše svatba byla naplánována na květen 2020, právě v době, kdy pandemie všechno uzavřela, a proto jsme museli všechny naše plány přepracovat. Bylo to obtížné období.

Tam, kde mě Bůh chce mít

Dnes, když prožívám manželství a mateřství, ještě lépe chápu to, co jsem se naučila na Tchaj-wanu. Když se nám narodila první dcera, uvědomila jsem si, že chci trávit více času doma. Po několika letech strávených ve výzkumných agenturách jsem opustila stálé zaměstnání a začala pracovat s vlastními klienty. Někteří se mě ptají, jestli nemám strach, že přijdu o kariéru. Pravdou je, že mám pocit, že jsem přesně tam, kde mě Bůh chce mít.

Zjistila jsem, že práce, které téměř nikdo nevidí, mají obrovskou cenu: naučit dítě poslušnosti a dennímu režimu, trpělivě ho doprovázet v růstu.

Často si vzpomínám na radu, kterou jsem před lety slyšela: „Dělej, co máš, a buď ponořena v tom, co děláš.“ Dnes to má pro mě velmi konkrétní význam. Když pracuji, snažím se opravdu pracovat. Když si hraji s dcerami, chci být plně s nimi, i když je lákavé si vzít mobil, zatímco si jedna hraje na koberci. Naučila jsem se, že se nejedná o žádnou ztrátu času, když jsme právě tam, kde na nás Bůh čeká.

Věrnost v maličkostech

Když myslím na svatého Josemaríu, první slovo, které mi přijde na mysl, je věrnost: věrnost toho, kdo každý den velkoryse odpovídá na Boží volání, i tehdy, když to znamená vzdát se svých vlastních plánů.

Myslím, že tato věrnost se buduje v maličkostech. Je těžší vstávat každý den včas, než občas přinést velkou oběť. Je těžší milovat stále, než se na chvíli nechat unést emocemi.

Možná právě proto mě duch Opus Dei stále fascinuje. Naučil mě, že svatost se neodehrává na okraji běžného života, ale přímo v něm: v kuchyni, v kanceláři, v dopravní zácpě, v manželství, v přátelství, při výchově dětí.

Kdyby se mě dnes někdo zeptal, co jsem v Opus Dei našla, bez váhání bych odpověděla: je to cesta, na které objevuji, že Bůh mi je mnohem blíž, než jsem si představovala. Nemusela jsem se vzdát svých snů, svého povolání ani touhy založit si rodinu, abych ho mohla následovat. Naopak: právě to, že jsem toto všechno prožívala, jsem se naučila, že obyčejný život může být tím nejkrásnějším místem, kde se setkáme s Bohem.