Evangelium (Mk 12, 28b-34)
Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“
Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato.“
Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“
Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“
A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Komentář
Evangelium dnešní liturgie nám předkládá hluboký a zajímavý dialog mezi učitelem Zákona, tedy znalcem Písma, a Ježíšem. Otázka, kterou mu adresuje, je velmi důležitá, protože se týká konečného smyslu přikázání. Tento muž možná cítil tíhu velkého množství věcí, které měl jako příslušník vyvoleného národa splnit, a ptal se, proč je zapotřebí tolik úsilí. Na tomto pozadí můžeme sdílet jeho obavy a jeho otázku Mistrovi: Které přikázání je první ze všech?
Ježíšova odpověď na sebe nenechá dlouho čekat, vychází mu vstříc a k odpovědi používá Písmo. Připomíná mu slova z Deuteronomia, která si každý zbožný muž opakoval alespoň dvakrát denně: „Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Ježíš používá tuto modlitbu, známou jako Šema Israel (hebrejsky „slyš Izrael “), a poukazuje tak na to, že v srdci víry Izraele je hlavní důvod a smysl všech přikázání: láska k Bohu.
A přestože se učitel Zákona ptal jen na to nejdůležitější, Pán využívá příležitosti, aby mu připomněl i to druhé nejdůležitější, a opět používá knihu Písma. Tentokrát si vypůjčuje několik slov z knihy Leviticus: „Miluj svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18).
Ježíš tak připomíná, že láska k Bohu a bližnímu je podstatou víry a zdrojem, z něhož vycházejí všechna přikázání. Vybízí nás tak, abychom pozvedli oči a pochopili, že nejsme povoláni pouze k plnění určitých povinností, ale k prožívání velké a velkorysé lásky, která zahrnuje všechny aspekty našeho života, protože, jak připomíná svatý Josemaría: „Ježíš se nespokojuje s „polovičatostí“: chce všechno.“ (Cesta, č. 155).
Odtud můžeme začít chápat, že stejně jako je naše existence složitá a má mnoho rozměrů, tak i některá přikázání budou složitá a na první pohled ne zřejmá. Důležité je vědět, že všechna přikázání, i ta, která se zdají být složitější, mají jako základní důvod tuto intenzivní a velkou lásku, kterou od nás Bůh žádá. Jinými slovy, přikázání jsou konkrétními způsoby, jak milovat Boha a lidi kolem nás.
Možná můžeme dnešní den využít k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jak žijeme povinnosti a přikázání křesťanského života - zejména ty, které jsou pro nás nejtěžší - a zeptali se sami sebe, zda je vnímáme jako břemeno, které je třeba nést, nebo zda naopak umíme uvést do praxe to, čemu nás dnes Pán učí, a vnímáme je jako způsoby, jak konkretizovat svou lásku k Bohu a k druhým.