Mariano Fazio Fernández, kněz, který se narodil v roce 1960 v Buenos Aires a je pomocným vikářem Opus Dei, představil v madridské pobočce Navarrské univerzity svou knihu „Svoboda milovat skrze klasiky (její recenze byla uveřejněna v čísle 714 časopisu Omnes). Jedná se o nejnovější dílo z téměř třiceti titulů, v němž autor na příkladech klasických literárních děl všech dob, a zejména na „klasice mezi klasikami, Bibli“, ukazuje, jak je svoboda člověka zaměřena na lásku: na lásku k Bohu a na lásku mezi námi, zejména v životě členů církve.
„Být v církvi znamená milovat Krista a skrze Krista i ostatní,“ zdůrazňuje Mariano Fazio v rozhovoru, v němž hovoří o sekularizaci a úloze současné kultury, o úloze rodin při evangelizaci či o kontinuitě učitelského úřadu v posledních pontifikátech.
Mluvit o svobodě a lásce v dnešní době, kdy se zdá, že velká část společnosti neví, kam kráčí, není snadné. Zbloudili jsme na cestě ke svobodě nebo lásce?
Myslím, že jsme zbloudili tím, že jsme oddělili svobodu od lásky. My lidé jsme byli stvořeni svobodní, svobodní pro něco. Každá skutečnost má svůj poslední smysl. Některé rozměry současné kultury příliš zdůrazňují svobodu volby, možnost volby v nepodstatných věcech. Proto je naše vize svobody příliš omezená.
Pokud si však uvědomíme, že tato svoboda má určitý směr a že tímto směrem – podle křesťanské antropologie – je láska k Bohu a k bližním, bude náš pohled na svobodu nesrovnatelně bohatší.
Dnes se hodně mluví o svobodě, přesto se mi ale zdá, že je tu velký nedostatek svobody, protože naneštěstí každý z nás je vystaven závislostem všeho druhu. Tou hlavní závislostí je sebestřednost: soustředění se na vlastní pohodlí, na naše plány atd. Kromě toho v mnoha oblastech vidíme konkrétnější závislosti jako jsou drogy, pornografie nebo touha po pozemských statcích.
Žijeme ve společnosti plné rozporů, prohlašujeme svobodu za nejvyšší lidskou hodnotu, ale zároveň jsme otroci svých závislostí. Svobodu jsme zredukovali na volbu mezi jednou nebo druhou věcí a nevidíme, že náš pohled musí být orientovaný na lásku.
Společnost však mnohdy tuto svobodu, založenou na možnosti rozhodovat se na základě mnoha nabídek, chápe tak, že si můžeme „dočasně“ všechno vyzkoušet...
Štěstí nemůžeme nalézt v pouhé volbě. Abychom si mohli vybrat, musíme mít nějaké měřítko – kam tato svoboda směřuje. Kierkegaard tvrdí, že když má člověk před sebou všechny možnosti, jako by stál před nicotou, nemá žádný důvod rozhodnout se pro to či ono.
Abychom byli šťastní, musíme každou svou volbu nasměrovat tak, aby byla v souladu s konečným cílem lásky. Není to jen nějaká teologická či filozofická doktrína. Každý člověk ve svém srdci pociťuje touhu po štěstí. Říkal to už Aristoteles; a není to pravda proto, že to říká Aristoteles, ale proto, že to prožíváme ve všech situacích našeho života.
Často se mýlíme v tom, kde štěstí můžeme nalézt. Existují tři typické oblasti, do kterých upadáme - požitky, pozemské statky nebo naše vlastní já: moc, touha být obdivováni. Ale tak to není.
Štěstí nacházíme v lásce, což znamená se darovat. V samotné volbě ho nenajdeme. Z obecné zkušenosti vyplývá, že štěstí nacházíme tehdy, když se rozhodneme na sebe nemyslet a z lásky se odevzdat Bohu a druhým.
V knize „Libertad para amar a través de los clásicos“ (Svoboda milovat skrze klasiky) se odvoláváte nejen na tato velká, klasická literární díla, ale často se vracíte i k Bibli. Jsou lidé, kteří považují Bibli za dogmatickou knihu, která ke svobodě nemá moc co říci.
Používám tato velká klasická díla, protože jsou to knihy, které i když byla napsané před staletími, promlouvají k nám i dnes. Klasici prezentují velké, lidské hodnoty: pravdu, dobro, krásu, lásku. A kromě nich tu máme klasické dílo, které můžeme nazvat klasikou mezi klasikami: Bibli.
Je působivé vidět, jak všichni velcí klasici světové literatury, přinejmenším ti moderní a současní, čerpají z biblického zdroje. Dělají to explicitně nebo dokonce aniž by o tom věděli, protože jsou ponořeni do naší kulturní tradice, kterou musíme zachovat, neboť hrozí, že o ni přijdeme.
Bůh se rozhodl, aby nám svůj plán na štěstí člověka představil formou vyprávění. To je forma, která je co možná nejméně dogmatická: předkládá se nám historický příběh. Ježíš Kristus nám otevírá cesty k životu prostřednictvím podobenství; nepředkládá seznam dogmatických zásad, ale vypráví nám příběh: „Jeden otec měl dva syny…“; „Na cestě z Jeruzaléma do Jericha…“. I samotná forma je návrh, pro který se každý může rozhodnout, zda ho přijme, či nikoli.
Je zřejmé, že v průběhu dějin církve bylo nutné tyto křesťanské pravdy obsažené v Bibli uspořádat a utřídit; nejde však o to něco někomu vnucovat, ale vždy jde o návrh. To nic nemění na tom, že my křesťané jsme někdy chtěli tyto pravdy vnucovat prostředky ne až tak „následováníhodnými“. Tím jsme se ale zpronevěřili evangelnímu duchu, který má víru předkládat a ne vnucovat.
Vydal jste téměř třicet knih, mezi nimiž najdeme i stručné životopisy. Například o papeži Františkovi, svatém Janu XXIII. nebo svatém Josemaríovi Escrivá, ale také knihy o kultuře a moderní společnosti. Proč se zaměřujete právě na kulturní a literární témata?
Jsem přesvědčen, že krize současné kultury je tak velká, že jsme přišli o orientační body. Nejen v křesťanském životě, ale i v tom, co nebo kým je lidská osoba.
Muži a ženy jsou stvořeni pro pravdu, dobro a krásu. Velká klasická díla světové literatury nabízejí právě tento pohled na lidskou osobu. Nejedná se o naivní nebo jednoduché knihy, ani zdaleka. Zabývají se všemi klíčovými existenčními tématy: hříchem, smrtí, násilím, sexualitou, láskou…
Čteme-li velká díla, jako jsou Bídníci, Snoubenci nebo Don Quijote de la Mancha, uvědomíme si, že člověk se stává člověkem dobrem, ne zlem, že je lepší mluvit pravdu než lhát, nebo že duše krásní, když se zaobírá krásou. Stručně řečeno, klasici nám dávají nástroje, jak rozlišovat velké hodnoty, což jsou hodnoty lidské i křesťanské. Dnes je mnohdy obtížnější si jen tak vzít katechismus. Naopak vypravěčský styl klasických autorů - který, jak jsme viděli, je podobný tomu, pro který se rozhodl Bůh, aby nám předal své pravdy - může být vhodnou přípravou na evangelium.
Žijeme v sekularizované společnosti, v níž je třeba připravit půdu pro zasetí evangelia. Všechna má díla zabývající se kulturními tématy mají proto tento apoštolský a evangelizační záměr.
Říkáte, že jsme byli stvořeni svobodní, abychom milovali. Můžeme v tomto smyslu říci, že jsme v církvi proto, abychom milovali?
Jsme v církvi a ve světě proto, abychom milovali, protože to je křesťanské a lidské povolání. Je to existenciální zkušenost.
Lidé, kteří jsou skutečně svobodní a žijí plnohodnotný život, jsou ti, kteří umí milovat.
Mohli bychom uvést mnoho příkladů z historie a literatury, kde velké a nejpřitažlivější postavy jsou ty, které vždy myslí na druhé. Jsme v církvi, abychom milovali Boha a bližního v té míře, kterou jsme od Krista dostali.
Láska samozřejmě znamená plnit si své závazky, ale ne z pouhé povinnosti, nýbrž proto, že si uvědomujeme, že tato pravidla nám pomáhají naši lásku zhmotnit, uskutečnit.
Jedním z klíčových bodů v tomto vztahu lásky, i uvnitř církve, je pocit nebo vědomí, že je naše láska opětována. Jak milovat druhé, církev, když žádnou odpověď nepociťujeme?
Je důležité si připomenout, a to je myšlenka svatého Josemaríi Escrivá, že církev je především Ježíš Kristus. Jsme mystické tělo Kristovo.
Je možné, že se někdo subjektivně v určitém okamžiku necítí v církvi dobře, protože názory lidí se různí a člověk má pocit, že jeho úhel pohledu není přijímán, nebo ho pohoršují některé ne moc příkladné události, k nimž v církvi dochází dnes i v průběhu dějin. Ale netvoříme církev proto, že je to společenství svatých nebo bezúhonných, ale jsme její součástí, protože následujeme Ježíše Krista, který je svatost sama. Být v církvi znamená milovat Krista a skrze Krista i ostatní.
A v oblasti svobody, jak se vyhnout omylu, že se ve jménu falešné svobody pokusíme odstranit podstatné znaky církve?
V tom nám může hodně osvětlit všechno to, co tehdejší kardinál Ratzinger řekl o výkladu II. vatikánského koncilu, což dle mého platí nejen pro tento konkrétní případ, protože církev se neustále obnovuje a zároveň je věrná tradici.
Dva mylné extrémy jsou na jedné straně ti, kteří chtějí, aby v církvi nebyl žádný pohyb – možná ze strachu, aby se nepřišlo o to podstatné – a na druhé straně ti, kteří chtějí, aby se vše změnilo, s rizikem, že se to podstatné opomine nebo dokonce odstraní.
To, na čem skutečně záleží, je náš vztah s Kristem, Boží láska… atd. Pravdy, které nám Pán zjevil, zůstanou stejné, protože veřejné zjevení skončilo smrtí svatého Jana.
Právě zjevení musíme učinit věrohodným v jednotlivých etapách dějin. Nyní je na řadě současná kultura a proto je logické, že dochází k obnově, například ve výuce katechismu.
Křesťan musí být zaměřen na tradici, ale nesmí být tradicionalista. Musí být otevřený novému, aniž by upadl do nerozumného progresivismu.
Zmínil jste pojmy, které se často používají, chtějí-li se zavádět „skupiny nebo dělení“ uvnitř církve: progresisté a konzervativci nebo tradicionalisté. Existuje vůbec nějaké rozdělení?
Katolík musí být katolíkem na sto procent. To znamená víru přijmout v celistvosti a křesťanský život se všemi jeho rozměry, tj. nečinit rozdíl například mezi obranou života od početí až po smrt a preferenční volbou pro chudé a aby každý měl přístup k bydlení, jídlu, oblečení… atd.
V roce 2007 jsem se zúčastnil Generální konference latinskoamerického a karibského episkopátu v Aparecidě. Setkaly se tam různé názory v atmosféře hluboké církevní jednoty. V této souvislosti jeden z synodních otců řekl: „Slyším zde, jak mnozí hájí rodinu, život… atd. Jiní mají velkou sociální citlivost. Musíme se ve všem sjednotit. Musíme bránit život od okamžiku početí až po přirozenou smrt a mezitím v průběhu všech těchto let umožnit, aby lidé měli právo a přístup ke všem těmto statkům.“
Z tohoto pohledu se mi zdá, že pontifikáty Benedikta XVI. a Františka se dokonale doplňují. Každý z nich klade důraz na určitá témata, ale neznamená to, že František nemluvil o obraně života. Například Benedikt XVI. má v sociální nauce církve některé výroky o ekonomice a ekologii, na které František navazuje.
Dnes je čas budovat mosty, nemít jednostranné pohledy, milovat a mít respekt ke všem názorovým proudům.
Když mluvíme o nebezpečí, že v církvi uvízneme v lidských představách nebo kategoriích, ztratili jsme snad smysl pro věčnost?
Myslím, že ne, protože církev je Ježíš Kristus. Církev jako instituce jej neztratila.
V této souvislosti si vzpomínám na jednu historku, kterou mi vyprávěl Joaquín Navarro Valls, který byl více než dvacet let mluvčím Jana Pavla II. Jednou domluvil rozhovor papeže s BBC. V rozhovoru požádal novinář Jana Pavla II., aby třemi slovy definoval církev, načež papež odpověděl: „Mám dvě slova nazbyt. Církev je spása.“ Církev je tedy nástrojem k věčné spáse.
My katolíci můžeme samozřejmě čelit riziku, že se staneme světskými. Nebezpečí, které papež František tolik zdůrazňoval: světskost, a to jak v hierarchii, tak mezi věřícími. Nebezpečí přikládat absolutní hodnotu pozemským věcem, které mají ale hodnotu relativní.
Rodina a manželské povolání jsou v církvi ústředním tématem, tím spíše právě v tomto roce (2022), který je věnovaný rodině. Převládá však na obou stranách stále názor, že to jsou pouze zástupní evangelizátoři?
Mám dojem, že jsme ještě nevyvodili všechny důsledky z učení II. vatikánského koncilu. Svatý Pavel VI. na tomto koncilu vyzdvihl základní poselství: všeobecné povolání ke svatosti. Všeobecné, pro všechny, a zejména se zdůrazňuje role laiků v církvi a při evangelizaci.
Konkrétně se domnívám, že musíme ještě více objasňovat naše křestní povolání. Křtem jsme povoláni ke svatosti a svatost s sebou nese apoštolát. Svatost bez apoštolátu není svatost. Je tedy přirozené, aby laici, kteří jsou uprostřed světa, ve všech sociálních, politických, ekonomických institucích…, byli kvasem, který náš svět promění. A v této oblasti to je zejména rodina, domácí církev.
Všichni poslední papežové, svatý Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František se sami považovali za antiklerikály, protože tímto zdůrazňovali fundamentální roli laiků. Hierarchie samozřejmě plní svou nepostradatelnou roli, protože církev je hierarchická instituce; ale všichni jsme k apoštolátu povoláni na základě našeho postavení.
Dnes je rodina v krizi; ale pokud víru v rodinách prožíváme se vším všudy, pokud nebudou naše rodiny orientované jen na sebe samé, jak říkal papež František, otevřou se i ostatním rodinám, které tak zakusí svědectví o odpuštění, velkorysosti, službě. Tímto příkladem se budou chtít takovým křesťanským rodinám připodobnit. Věřím, že to je skvělá cesta pro evangelizaci v dnešním světě.
V nedávné době byla zveřejněna apoštolská konstituce „Predicate Evangelium“, na jejímž základě přestávají osobní prelatury spadat pod Kongregaci pro biskupy ale pod Kongregaci pro klérus. Co to znamená pro prelaturu Opus Dei?
V den, kdy byla apoštolská konstituce zveřejněna, prelát Opus Dei, který je hlasem s největší autoritou, řekl, že se nic podstatného nemění.
Důležité je zachovat ducha Opus Dei. Zachovávat zakladatelské charisma flexibilně – tj. tímto charismatem být inspirováni – abychom mohli reagovat na výzvy současného světa.
V rozhovoru, který poskytl Mons. Arrieta, sekretář Papežské rady pro legislativní texty, zopakoval tato slova preláta a uvedl mnoho příkladů, které v průběhu historie pozměnily svou závislost na Svatém stolci a přitom si i nadále zachovaly svou podstatu. Prelatura Opus Dei tedy i přes tuto změnu zůstává stejná.