Evangelium (Mk 10,35-45)

K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Oni mu odpověděli: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“ Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Komentář

Zdá se, že Jakub a Jan na cestě do Jeruzaléma cítí, že události v Ježíšově životě vrcholí. Možná si všimli, že přízeň lidu vůči Mistrovi je na nejvyšším bodě a že každou chvíli otevřeně projeví svou skutečnost jako Mesiáš. Ježíšova vláda možná brzy začne a oni si chtějí zajistit dobré místo v jeho vládě.

Pán se nenechává odradit omezenou vizí Jakuba a Jana. Okamžitě využívá příležitosti, aby Dvanácti vysvětlil základní bod svého učení: že v jeho království jsou velcí ti, kdo umějí sloužit.

Ježíš se realisticky, zbaven jakékoli naivity, dívá na touhu po moci, která se skrývá v mnoha srdcích: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc.“ Jsou lidé, kteří si myslí, že aby byli velcí, musí se vnucovat druhým, mít kontrolu nad jejich životy, ždímat z nich všechno, co se dá, a myslet jen na vlastní prospěch. Jsou to lidé, kteří zažijí chvíli slávy a po chvíli jsou ostatními zavrženi.

Duch služby odpovídá na touhu po velikosti, která je v našich srdcích. Díky němu však vidíme, že skutečná lidská velikost pochází z toho, že dáváme druhým růst, a ne z toho, že máme moc nad jejich životy. Touha sloužit nám otevírá nekonečné obzory: všichni lidé, které potkáme, od nás mohou přijmout gesto služby, ať je jakkoli malé. Služebník vchází do životů mnoha lidí a mění je k lepšímu. Je velkorysý, protože nešetří úsilím pomáhat druhým.

Dějiny církve jsou lemovány světci, kteří uměli sloužit. Myslíme na svatého mučedníka Vavřince, který se staral o chudé křesťany v Římě; na svatého Martina de Porres, známého jako „bratr koště“, mulata, který se stal bratrem chudých; a z nedávné doby máme obdivuhodný příběh svaté Terezie z Kalkaty, která se starala o nemocné a opuštěné v Indii.

Svatý Josemaría nás vybízí k rozjímání o tom, jak Kristus vládne službou, a zdůrazňuje důsledky: Když Kristu dovolíme, aby kraloval v našem srdci, nestaneme se tím vládci, staneme se služebníky všech lidí. Toto slovo se mi velmi líbí! Sloužit svému Králi a skrze něho všem těm, kdo byli vykoupeni jeho krví.“ (Jít s Kristem, č. 182). To je velkolepé poslání křesťanů: velkodušně sloužit všem duším.