śEvangelium (Mk 4, 26-34)
Ježíš řekl zástupu: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně." Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
Komentář k evangeliu
Ježíš má před sebou zástup lidí. Mnozí z těch, kdo mu naslouchají, jsou pravděpodobně lidé, kteří pracují na poli a žijí z plodů své práce. Proto, jak čteme na konci úryvku, k nim Ježíš mluvil tak, aby mu rozuměli.
Pán však nechtěl, aby rozuměli pouze z intelektuálního hlediska: chtěl je naplnit nadšením pro poselství, které se jim snažil předat, aby pochopili, že to, co slyší, je určeno k tomu, aby se stalo skutečností.
Jaký je sen rozsévače? Nepochybně aby viděl, že to, co zasel, nese ovoce. Proto chce Ježíš v těch, kdo mu naslouchají, zasít svatou touhu po plodném životě. Chce do nich zasít touhu po svatosti, po životě v plnosti.
Proto trvá na tom, že se semeno rodí a roste, aniž by rozsévač věděl jak. Pán nám chce připomenout, že naše skutky, pokud je konáme ve spojení s Bohem, pokud usilujeme o jeho slávu, nikdy nezůstanou neplodné. Svědectví Písma svatého je v tomto ohledu jednomyslné: když pracujeme z lásky k Bohu, vždy přinášíme ovoce. „Moji vyvolení se nebudou namáhat nadarmo“ (Iz 65,23); „Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a vždy vynikejte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, (když ji konáte) ve spojení s Pánem.“ (1 Kor 15,58).
To je totiž jedna z velkých výzev naší víry: plynutí času, otupělost naší každodenní práce, zdánlivý nedostatek pokroku v našem duchovním životě. Proto nás Ježíš chce povzbudit, abychom se nevzdávali, abychom nezapomínali, že Duch svatý působí v našich duších, aniž bychom si to uvědomovali, a činí náš život plodným, aniž bychom věděli jak. Naše víra se tak často musí proměnit v houževnatou vytrvalost: „vytrvalostí zachráníte svou duši“ (Lk 21,19).
Ale Ježíš se u toho nezastavuje: chce, abychom přinášeli ovoce, hojné ovoce (srov. Jan 15,5). Proto připomíná obraz hořčičného semínka, které vyroste v největší rostlinu a vyžene velké větve. Abychom dokázali, že toto Pánovo pozvání je skutečností, stačí se podívat na životy svatých. Máme mnoho příkladů životů, které zdánlivě zůstaly současníky nepovšimnuty, ale které zanechaly hlubokou stopu a plody, které stále trvají. Neživí nás stále učení svatého Augustina a svatého Tomáše? Netěší nás stále spisy svaté Terezie a svatého Jana od Kříže? Nevzrušuje nás stále příklad odvážných mladých lidí, jako byli mučedníci svatý Tarcisius a svatá Marie Goretti? Byli jako hořčičná semínka: životy, které byly v očích mnohých bezvýznamné, ale které i dnes umožňují mnoha lidem přijít a zahnízdit se v jejich stínu.
A tak nás Ježíš, jako při mnoha jiných příležitostech, chce povzbudit, abychom se nebáli svatosti. Bůh Otec je hospodář (srov. Jan 15, 1), který chce, abychom měli plodný život. Tento úryvek evangelia proto může být úžasnou příležitostí, jak doširoka otevřít dveře svého srdce Duchu svatému, který naplňuje věčnou hodnotou každý náš skutek, i ten nejvšednější a nejobyčejnější, pokud ho konáme s láskou.
Stačí si vzpomenout na život svaté Marie a svatého Josefa: dvě skromná semínka, která Bůh chtěl zasadit v Nazaretě, která dávala, dávají a budou dávat hojné plody po celou věčnost a v jejichž stínu hnízdí celá univerzální Církev.