Evangelium (Mt 16, 13-19)
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Komentář
Během jedné z dlouhých cest s učedníky se jich Ježíš zeptal, co si o něm lidé myslí. Poté, co získal několik odpovědí, se Mistr s velkou pedagogickou zdatností zeptal na jejich názor. Petr odpovídá: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (v. 16). Toto svědectví o Mistrově totožnosti také odhalilo boží plány se Šimonovou identitou a posláním: „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev...“ a „tobě dám klíče od nebeského království...“ (v. 18-19). (v. 18-19).
Ve starověku se velmi běžně využívalo tvrdosti a stability živé skály, aby se na ní postavila zeď pevnosti, čímž se spojilo dílo přírody s dílem architektury. Starověká města byla obehnána hradbami a měla brány, které se daly otevírat nebo zavírat klíči. Mít v rukou klíče od města tedy znamenalo mít moc rozhodovat o tom, kdo a kdy může vstoupit. Proto znakem vzdání se města nebo hradu bylo obvykle předání jejich klíčů.
Petr s velkým pohnutím naslouchal Mesiáši, který mu slavnostně oznámil, že on bude tou živou skálou, na níž Ježíš vybuduje svou církev, a že navíc bude mít moc klíčů od Království, aby rozhodl, koho vpustí dovnitř a komu zabrání vstoupit, a tím ovlivní osudy země i samotného nebe.
Tato epizoda a místo, kde se odehrála, zůstaly vryty do paměti apoštolů a předány v evangeliích. Z Pánovy vůle měl být Petr hlavou Dvanácti i církve, prvkem jednoty a platnosti pro všechny. A apoštolové, včetně těch, kteří znali Ježíše ještě před Petrem, možná i těch, kteří v lidských očích mohli mít větší dispozice nebo schopnosti k takovému úkolu, přijali Mistrovu vůli s úctou a respektem, stejně jako každý přijal jakýkoli jiný mandát.
Později, během Ježíšova utrpení, podstoupí Petr, když zapře Ježíše, zkoušku svého prvenství. Po zmrtvýchvstání se však Petrova role stala nepopiratelnou a uznávanou křesťany, kteří s Petrem bděli na modlitbách (Sk 12). Proto máme my křesťané láskyplnou povinnost se za papeže, Petrova nástupce, hodně modlit a respektovat jeho působení ve vedení církve, stejně jako apoštolové respektovali Šimonův primát. V této souvislosti svatý Josemaría poznamenal: „Tvá největší láska, oddanost, poslušnost i úcta musí platit také Kristovu zástupci na zemi, Svatému otci. My katolíci si musíme uvědomit, že Svatý otec následuje v hierarchii lásky a autority po Bohu a naší Matce, nejsvětější Panně Marii.“[1].
Skutky apoštolů vyprávějí, že Bůh si za apoštola vyvolil mladého farizeje z Benjamínova kmene: Saula z Tarsu, pronásledovatele křesťanů. Díky Štěpánově modlitbě (srov. Sk 7,58) a Barnabášově laskavosti (srov. Sk 9,23) byl Pavel přijat do církve; byl to člověk, který za života nepoznal Ježíše a nenáviděl ty, kdo ho následovali. Ale i apoštolové dokázali v Saulovi pokorně rozpoznat překvapivé Boží záměry a přijali ho za apoštola, jim rovným, protože i on uviděl Zmrtvýchvstalého a byl poslán, aby ho hlásal všem národům.
Životy těchto dvou velkých apoštolů nás učí, že navzdory našim omezením i omezením druhých umí Bůh uskutečnit své plány lásky a že jeho milost v našich srdcích vždy působí. To, co Bůh žádá, když chce, abychom přinášeli ovoce, je být jako církev na počátku: vytrvalí a sjednocení v modlitbě s Marií, Ježíšovou Matkou (srov. Sk 1,12).
Pablo M. Edo
[1] Svatý Josemaría, Výheň, č. 135.