Evangelium (Mt 22,1-14)
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“
Komentář
V tomto podobenství Ježíš vypráví o králi, který pozval mnoho lidí na svatební hostinu svého syna, ale překvapivě nikdo z pozvaných na oslavu nepřišel. Výmluv je mnoho a jsou různé, ale výsledkem je, že se hostiny nezúčastnili. „Bůh je k nám milostivý, zdarma nám nabízí své přátelství, zdarma nám nabízí svou radost, spásu,“ říká papež František, „ale my jeho dary často nepřijímáme, na první místo klademe své materiální starosti, své zájmy; a i když nás Pán volá, často se zdá, že nám to vadí“[1].
Bůh má jisté zkušenosti s odmítáním a neúspěchy ze strany těch, kterým nabízí své dary; jeho láska však nezná skleslost. Proto vysílá své služebníky ze všech stran, aby pozvali na hostinu všechny, kdo jim vyjdou vstříc, bez rozdílu dobrých i zlých. Upozorňuje, že pozváni jsou i ti zlí. Pán nikoho nevylučuje ze svého povolání. Pozvání, které někteří odmítli, nacházejí přijetí u lidí, kteří dříve nepatřili do jeho okruhu známých, u lidí, s nimiž neměl žádný vztah. Muži i ženy, jakékoli kultury a postavení, i ti, kteří se nemodlí a nemají žádný vztah k Bohu – všichni jsme povoláni ke svatosti, k účasti na nebeské slávě. Nikdo nezůstává vyloučen.
„Všichni pokřtění vědí, co je to svatební hostina králova syna a co je to jeho hostina,“ říkal svatý Augustin při kázání o tomto úryvku z evangelia, „stůl Páně je připraven pro každého, kdo se ho chce zúčastnit. Nikomu není zakázáno k němu přistoupit, ale důležité je, jakým způsobem to činí“[2]. Velkorysé Boží pozvání, ztělesněné králem, k účasti na nebeské slávě, symbolizované svatební hostinou, je bezplatné a všeobecné.
Evangelium tedy říká, že „když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty“ (v. 11). Ti, kteří tam byli, byli pozváni, stejně jako jsme my všichni lidé pozváni ke spáse. Dveře jsou otevřené pro každého, kdo chce vejít, ale než se bude moci těšit ze slávy, nastane soud. Nejvyšší soudce, který dokáže nahlédnout do hloubky srdcí, posoudí, co je v životě každého z nás. „Ježíš ve svém kázání ohlašoval soud posledního dne,“ připomíná Katechismus katolické církve. Tehdy vyjde najevo chování každého člověka i tajemství srdcí. Tehdy bude odsouzena vinou zatížená nevěra, která vůbec nebrala v úvahu milost nabízenou Bohem. Postoj k bližnímu odhalí přijetí či odmítnutí milosti a božské lásky [...]. Syn nepřišel soudit, ale spasit a darovat život, který je v něm. Právě kvůli odmítnutí milosti v tomto životě se každý již sám soudí, dostává podle svých skutků a může se dokonce odsoudit na věčnost tím, že odmítá Ducha lásky“[3]. Pouze ten, kdo je důstojně připraven, se bude moci posadit ke stolu.
Z Ježíšova podobenství jasně vyplývá, že nezáleží na tom, co člověk udělal v minulosti, ale že je nutná jedna nezbytná podmínka: obléci si svatební šaty; to znamená mít čistou duši a kajícné srdce a vést takový život, který je svědectvím lásky k Bohu i k bližnímu. Ježíš zve všechny ke svému stolu, vyžaduje však, aby se k němu přistupovalo s úctou. Proto svatý Pavel připomínal křesťanům v Korintu, že než se přiblížíme k hostině eucharistie, svátosti, v níž předjímáme nebeskou slávu, musíme pečlivě zkoumat své svědomí: „Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje, jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11, 28–29).
Dnešek je tím správným dnem, pokud jsme přesvědčeni, že jsme poskvrněni, abychom očistili svou duši, přijali lásku a radovali se z pozvání, které nám Ježíš adresuje k nebeské hostině.
Francisco Varo
[1] Papež František, Anděl Páně, 12-X-2014.
[2] Svatý Augustin, Sermo 90, 1.
[1] Katechismus Katolické Církve, č. 678–679.