Evangelium (Mt 22,34-40):

Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Komentář

Farizeové a saduceové byli dvě velmi vlivné skupiny společnosti, v níž žil Ježíš, avšak ve výkladu Zákona se jejich názory v některých bodech lišily. Saduceové patřili k vyšší společnosti. Právě z jejich řad pocházeli od počátku římské okupace velekněží, kteří v té době zastupovali Izraelity před císařskou mocí. Více se věnovali politice a chrámu než náboženským otázkám souvisejícím s každodenním životem. Farizeové byli naopak velmi pečliví v dodržování předpisů Božího zákona.

Možná okouzleni brilantní odpovědí, kterou Ježíš dal některým saduceům, kteří zůstali beze slova, ho někteří farizeové podrobili zkoušce velmi záludnou otázkou. Ve své pečlivé snaze dodržovat i ten nejmenší pokyn Zákona dospěli farizeové až k sestavení seznamu šesti set třinácti přikázání. Vzhledem k hojnosti a rozmanitosti těchto přikázání, která znemožňovala si je všechny zapamatovat, není zbytečná otázka, kterou mu položili: Jaké je hlavní přikázání Zákona?

Ježíšova odpověď je poněkud překvapivá, ale velmi trefná. Neodkazuje na žádné z deseti přikázání Desatera, ale zmiňuje dvě, která nejsou jeho součástí. Nejprve cituje text, který ve Starém zákoně tvoří součást modlitby zvané Shemá, obsažené v knize Deuteronomium: „Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Dt 6, 4–5). Druhý, „budeš milovat svého bližního jako sám sebe“ (Lv 19, 18), je jedním z mnoha přikázání obsažených v takzvaném Zákoně svatosti, který je součástí knihy Leviticus.

Je pozoruhodné, že Ježíšova odpověď spočívá v tom, že poukazuje na tato dvě přikázání, která se jakoby ztratila v množství předpisů obsažených v Zákoně, a zmiňuje je společně, čímž zdůrazňuje, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné a vzájemně se doplňují.

Prvním z nich je láska k Bohu, láska, která je spravedlivou odpovědí tomu, kdo se jako první rozhodl nás milovat. V čem tedy spočívá láska k Bohu? Benedikt XVI. nám to vysvětluje ve své encyklice Deus caritas est: „Dějiny lásky mezi Bohem a člověkem spočívají právě ve skutečnosti, že zmíněné sjednocení vůle přerůstá ve spojení smýšlení a cítění, a tak se naše chtění a vůle Boží stále více ztotožňují. Boží vůle tak už pro mne není vnějším chtěním, které by mi něco nařizovalo prostřednictvím přikázání jaksi zvenku, nýbrž je mou vlastní vůlí, a to na základě zkušenosti, že Bůh je mi niternější nežli já sám sobě.“[1].

Zároveň nám láska k Bohu vkládá do rukou lásku k bližnímu, jak nám dále vysvětluje Benedikt XVI.: „Miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou dokonce neznám... [...] Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. Jeho přítel je mým přítelem. [...] Hledím Kristovýma očima, a mohu dát druhém mnohem víc než to, co je navenek nezbytné. Mohu ho obdařit pohledem lásky, který tolik potřebuje.“[2].

„Chceme-li pomáhat druhým,“ zdůrazňoval svatý Josemaría, „musíme milovat, láskou, která bude chápavá a ochotná k oběti, plná citu a pokorná. Tak pochopíme, proč se Pán rozhodl shrnout celý Zákon do dvou přikázání, která jsou ve skutečnosti přikázáním jediným: je to láska k Bohu a láska k bližnímu, a to celým srdcem“[3].

Francisco Varo

[1] Benedikt XVI, Enc. Deus caritas est, n. 17.

[2] Tamtéž, n. 18.

[3] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, n. 167.