Evangelium (Lk 6, 39-45)

Ježíš řekl učedníkům přirovnání:

"Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?

Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel.

Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.

Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím (přetéká) srdce."

Komentář

V evangeliu minulé neděle nás Ježíš vyzval, abychom prokazovali lásku svým nepřátelům a těm, kdo nás nenávidí (Lk 6,27-38). V další krátké sérii výroků nyní Mistr požaduje stejnou míru hrdinství v každodenních situacích. Máme-li se cvičit v pochopení a odpuštění vůči těm, kdo nás pronásledují nebo námi pohrdají, ještě více musíme s krajní mírností a pokorou zacházet s těmi, které Bůh postavil vedle nás, jak rázně vysvětlil svatý Josemaría: „nikdo z nás není posvěcen, kdo ví kým, ale tím, že jsme konfrontováni s lidmi, které máme po svém boku“.

Především nás Ježíš varuje před záludným a častým nebezpečím ve vztahu k druhým: postupným zapomínáním na vlastní chyby, zatímco se soustředíme na chyby druhých a dokonce do nich promítáme své vlastní. „Může snad slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?”. Je slepý a nemůže pomáhat druhým ten, kdo nejprve nebojuje s vlastními chybami.

Se semitskou nadsázkou „tříska v cizím oku a trám ve vlastním“ nás Mistr varuje před tímto projevem nedostatku pokory. Tříska v oku je velmi nepříjemná, zabraňuje vidění a nelze ji odstranit jinak než s pomocí druhých; ale větší zaslepenost a nepříjemnost by nám v oku způsobil trám a my bychom vypadali směšně před ostatními, kteří by si všimli projevů našich osobních chyb.

Řešení tohoto nebezpečí je jasné: pokorné a důkladné osobní zpytování a pochopení plné lásky k druhým. Takto vysvětlil svatý Josemaría postoj, který od nás Ježíš žádá: „Každý z nás má svůj temperament, své osobní chutě, svou povahu - někdy špatnou -, své chyby. Každý má také příjemné stránky své osobnosti a pro ně - a pro mnoho dalších důvodů - může být milován. Soužití je možné, když se každý snaží napravit své chyby a snaží se přehlížet nedostatky druhých, tedy když existuje láska, která překonává a ruší vše, co by se mohlo falešně jevit jako důvod k odloučení a rozchodu. Pokud naopak člověk dramatizuje malicherné neshody a začne si navzájem vyčítat chyby a omyly, je po klidu a hrozí, že se náklonnost zabije”.

Apoštol svatý Jan vysvětluje, že Ježíš nás žádá, abychom se navzájem milovali „jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18). Odsuzovat chyby druhých může být snadné; mnohem obtížnější, ale mnohem účinnější, je vybízet druhé k nápravě vlastním příkladem a svědectvím vlastního osobního zápasu. Možná proto Ježíš v tomto evangeliu také zdůrazňuje, že stromy se poznají podle ovoce. A není dobrý strom, který by nesl špatné ovoce, ani opačně. Ježíš nás povzbuzuje, abychom měli srdce jako on, které zdůrazňuje svou nesmírnou lásku skrze skutky. Jak vysvětluje papež František, „pozná se, zda je člověk pravým křesťanem, jako se podle ovoce pozná strom“. Ve spojení s Ježíšem je „milostí Ducha proměněna celá naše osoba: duše, inteligence, vůle, city, a dokonce i tělo, protože jsme jednotou ducha a těla. Dostáváme nový způsob bytí, Kristův život se stává naším: můžeme myslet jako on, jednat jako on, vidět svět a věci Ježíšovýma očima“. Pak pro nás bude snadné být pokorní a chápaví, pomáhat druhým, aby se zlepšili, a skutečně se věnovat dobročinným skutkům.