Evangelium (Jan 13, 31-33a.34-35)
Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: »Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi (...). Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.«
Komentář
Ježíš hovoří ve Večeřadle se svými učedníky během Poslední večeře. Jidáš Iškariotský právě odešel. Mistr oznamuje, že od této chvíle začíná jeho vítězství a zároveň oslava Otce: „Nyní byl oslaven Syn člověka a s ním byl oslaven Bůh“. Neříká, že bude oslaven po umučení, skrze vzkříšení, ale uvádí, že jeho oslavení začalo právě umučením. Sláva a kříž jsou neoddělitelné.
Pak je oslovuje neobvyklým způsobem: „Děti moje, ještě chvíli jsem s vámi“. Je to jediný případ v evangeliu, kdy je nazývá „syny“ a jedná s nimi jako otec se svými nejmenšími. Může je tak nazývat podle pravdy, protože, jak řekl sám Ježíš, „já a Otec jsme jedno“ (J 10,30) a „Otec je ve mně a já v Otci“ (J 10,38). Svatý Bonaventura tuto skutečnost teologicky vysvětluje tím, že „mezi božskými osobami panuje svrchované a dokonalé ‚circumincessio‘, nakolik “jeden je v druhém a naopak„, což se ve vlastním a dokonalém smyslu děje pouze v Bohu, neboť pouze mezi třemi osobami Nejsvětější Trojice “se uskutečňuje nejhlubší jednota s rozlišením, takže je možné toto rozlišení bez smíšení a tato jednota bez oddělení"[1].
Zároveň je učí, že podobným způsobem, jako se to děje v Něm, musí i mezi nimi existovat tajemná účast na tomto obklopení božských Osob, na jejímž základě musí mít vůči svým bratrům otcovské city. Jestliže je Kristus, který je „prvorozený mezi mnoha bratry“ (Řím 8,29), nazývá „syny“, musí mít i oni vůči svým bratrům otcovské srdce.
Svatý Josemaría v návaznosti na toto Ježíšovo učení s velkým praktickým smyslem navrhl: "Po vzoru Pána musíte chápat své bratry a sestry s velmi velkým srdcem, které se ničeho nebojí [...]. Budete umět přehlížet drobné nedostatky a s mateřským pochopením vždy vidět dobrou stránku věci. Žertem jsem vás upozornil na to, jak rozdílný dojem má člověk z téhož jevu podle toho, zda ho pozoruje s náklonností, nebo bez ní. A říkal jsem vám - a promiňte mi to, protože je to velmi expresivní - že o dítěti, které se dloube v nose, cizí lidé říkají: To je ale zlobivý chlapec!; zatímco matka říká: To bude výzkumník! [...] Podívejte se na své bratry s láskou a dojdete k závěru - plni lásky - že všichni jsme hledači!"[2].
V tomto okamžiku zvláštní důvěrnosti Ježíš dodává: „Dávám vám nové přikázání: abyste se navzájem milovali“. Přikázání milovat bylo formulováno již ve Starém zákoně, nyní je však přidáno něco nového: Ježíš se představuje jako vzor a zdroj této lásky. Jeho láska je láska bez hranic, univerzální, schopná proměnit i bolest a negativní okolnosti v příležitost k lásce. Milovat je tedy charakteristickým znakem jeho učedníků. Jak daleko ještě musíme dojít, abychom žili tak, jak nás učí Ježíš!
„Musíme prosit Pána,“ připomíná papež František, "aby nám dal dobře pochopit tento zákon lásky. Jak krásné je milovat se navzájem jako opravdoví bratři. Jak je to krásné! Udělejme něco ještě dnes. Možná máme všichni sympatie i nesympatie, možná se mnozí z nás na někoho trochu zlobí, a tak řekněme Pánu: Pane, zlobím se na toho či onoho, prosím tě za něj a za ni. Modlitba za ty, na které se zlobíme, je dobrým krokem v tomto zákoně lásky. Máme to dělat? Udělejme to ještě dnes!"[3].
[1] Svatý Bonaventura, Sent. I, d. 19, str. 1, q. 4.
[2] Svatý Josemaría, List 29-IX-1957, 35. Citováno podle Ernst Burkhart - Javier López, Každodenní život a svatost v učení svatého Josemaríi Escrivá. Studie ze spirituální teologie, sv. 2, Vatikán 2018, Libreria Editrice Vaticana, s. 304.
[3] Papež František, generální audience, středa 12. června 2013.