Evangelium (Jan 16, 12–15)
Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“
Komentář
Při Poslední večeři Ježíš apoštolům odhaluje nejhlubší pravdy o sobě samém a o svém vztahu k Otci a k Duchu Svatému. Zároveň je ujišťuje, že nezůstanou opuštění, protože jim bude pomáhat Duch Svatý, který bude pokračovat v jeho poslání a po celou dobu povede Církev.
Apoštolové byli svědky Ježíšova kázání a jeho skutků, stejně jako jeho synovského vztahu k Bohu, k němuž se vždy obracel jako k „Otci“, a to dokonce někdy dětskou formou „Abba“-„tatínku“ (srov. Mk 14,36). Nyní k nim mluví o pomoci, kterou jim poskytne Duch Svatý: „z mého vezme a vám to oznámí“ (v. 14).
Působení Ducha v Církvi nespočívá v tom, že by zvěstoval či učil něčemu jinému než tomu, co bylo zjeveno Ježíšem Kristem – neboť pravda se nemění s časem, vlivem názorů ani míněním lidí – nýbrž v tom, že napomáhá plnému pochopení všeho, co Syn slyšel od Otce a co jim dal poznat (srov. v. 15). Ježíš jim již předtím oznámil: „Přímluvce (Paraklét), Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já“ (Jan 14,26), a nyní dodává: „on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít.“ (v. 13). Jeho úkolem bude vést nás k pravdě v nových a proměnlivých situacích dějin i života jednotlivců, vždy z hlediska toho, co nás učil Ježíš.
Ježíš hovoří přirozeně o Otci a Duchu jako o Osobách odlišných od Něho i od sebe navzájem, a zároveň naznačuje, že mají vše společné: „Všechno, co má Otec, je moje“ (v. 15), a to, co Duch oznamuje, je to, co „z mého vezme“ (v. 14). Existuje pouze jeden Bůh, jediná božská přirozenost, která subsistuje (je soupodstatná) ve třech odlišných Osobách: Otec, Syn a Duch Svatý. Katechismus katolické církve, užívaje formuli starobylého vyznání víry zvaného Quicumque, prohlašuje: „Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.“[1].
Tato pravda víry není něčím krásným, avšak vzdáleným – nýbrž hovoří o našem osobním vztahu k Bohu a ke každé z božských Osob: „Skrze křest,“ připomíná papež František, „nás totiž Duch Svatý vložil do samotného srdce a života Boha, který je společenstvím lásky. Bůh je ‚rodina‘ tří Osob, které se natolik milují, že tvoří jedno.“ Tato „božská rodina“ není uzavřena sama v sobě, nýbrž je otevřená – sděluje se ve stvoření a v dějinách, a vstoupila do světa lidí, aby všechny povolala k účasti na svém životě. Trinitární horizont společenství nás všechny obklopuje a vybízí nás žít v lásce a bratrství, s jistotou, že tam, kde je láska, tam je Bůh“ [2].
Byli jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha; proto je součástí naší vlastní přirozenosti podporovat jednotu a vzájemnou lásku – jak s Pánem, tak s bližními – v rámci velké rodiny lidstva a Církve, ve společenských a rodinných vztazích, v přátelství i na pracovišti. „Svátek Nejsvětější Trojice nás vybízí, abychom se s nasazením zapojovali do každodenních událostí, a stali se kvasem společenství, útěchy a milosrdenství“[3].
Francisco Varo
[1] Katechismus katolické církve, čl. 266.
[2]Papež František, promluva před modlitbou Anděl Páně, neděle 22. května 2016.
[3] Tamtéž.