Evangelium (Lk 23,35-43)

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený.“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“

Komentář

Slavnost Krista Krále uzavírá liturgický rok, který začal adventním obdobím v roce 2024. A církev předkládá v evangeliu mše scénu Ježíšovy agonie na kříži, uprostřed posměchu přítomných a s nápisem, který ho veřejně a ironicky prohlašuje za krále Židů.

Kristovo království je tajemné a v této scéně se jeví jako skryté, utajené. Papež František potvrzuje, že toto evangelium představuje Ježíšovo království „překvapivým způsobem. „Boží Mesiáš, vyvolený, Král“ (Lk 23,35.37) se jeví bez moci a bez slávy: je na kříži, kde vypadá spíše jako poražený než jako vítěz. Jeho království je paradoxní“. A papež uzavírá: „Velikost jeho království nespočívá v moci podle světa, ale v lásce Boží, lásce schopné proniknout a uzdravit vše. Pro tuto lásku se Kristus snížil až k nám, přebýval v naší lidské bídě, zakusil naše nejnižší stavy: nespravedlnost, zradu, opuštění; zakusil smrt, hrob, podsvětí. Tímto způsobem se náš Král vydal až na samé hranice vesmíru, aby objal a spasil každého živého tvora“[1].

Svatý Lukáš je evangelistou, který snad nejvíce zdůrazňoval tuto milosrdnou lásku Ježíše během jeho utrpení; lásku, která byla schopná snášet vše, aby nás zachránila. Například on připomíná Ježíšovu modlitbu k Otci za jeho katy (v. 34); a jedna z nejcharakterističtějších Lukášových epizod vypráví o obrácení dobrého lotra, který se v této scéně jeví jako první plod Kristova vítězství a jeho tajemného království.

V této epizodě zločinec projevuje ctnosti nezbytné k přijetí Božího království. Svatý Řehoř Veliký vysvětluje: „Měl víru, protože věřil, že ten, koho viděl umírat vedle sebe, bude kralovat s Bohem; měl naději, protože požádal o vstup do jeho království, a měl lásku, protože přísně pokáral svého společníka v loupežích, který umíral spolu s ním a za stejný zločin“ [2]. Ten muž trpěl stejná muka jako Ježíš, ale místo aby se připojil k posměškům ostatních a vyčítal mu jeho zdánlivou nečinnost tváří v tvář nespravedlnosti, dokázal v Nazaretském, svém spoluvězni, rozpoznat Božího Syna. 

Na druhé straně dobrý lotr projevuje základní postoj, který jeho společník v neštěstí nemá: „Ty se Boha nebojíš, ačkoli jsi odsouzen ke stejnému trestu!“ (v. 40). Zde bázeň před Bohem znamená zodpovědné a upřímné přijetí důsledků svých činů, aniž by se vina svalovala na Boha. To dobrý lotr vysvětluje druhému zločinci: „My [jsme zde] spravedlivě, protože dostáváme, co jsme si zasloužili za své činy; on však neudělal nic zlého“. Bázeň před Bohem vede dobrého lotra k uznání a přiznání své viny. Tímto způsobem přechází skrze lítost od bázně k lásce: „Vzpomeň si na mě, až vejdeš do svého království!“ (v. 43). A tak dostává nejen Boží odpuštění, ale také slib ráje. Svatý Ambrož vysvětluje: „Pán vždy dává více, než je žádáno: zloděj žádal pouze, aby si na něj Pán vzpomněl, ale Pán mu říká: ‚Amen, pravím ti: dnes budeš se mnou v rájiʼ. Život spočívá v tom, že přebýváme s Kristem, a kde je Kristus, tam je jeho království“[3]. Pokorná dispozice dobrého lotra mu vynesla veškerou Boží lásku a vstup do jeho království. K této scéně svatý Josemaría poznamenal: „Mnohokrát už jsem opakoval verš z eucharistického chvalozpěvu: „Peto quod petivit latro pœnitens“, žádám, co žádsl lotr kající, a jsem vždy znovu dojat: prosit jako kající se lotr! Uznal, že on si opravdu tak krutý trest zasloužil... A jediným slovem dobyl Kristovo srdce a otevřel si brány nebeské“[4].

Pablo M. Edo 

[1] Papež František, Homilie, 20-IX-2016.

[2] Sv. Řehoř Veliký, Moralia, 18,25.

[3] Sv. Ambrož, Catena aurea, in loc.

[4] Escrivá de Balaguer Josemaría, Křížová cesta, XII. Zastavení, č. 4.