Evangelium (Mt 3,13-17)

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"

Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.

Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

Komentář

Jan křtil křtem pokání na odpuštění hříchů. Mnozí k němu přicházeli, aby slyšeli jeho slova a vykonali tento kající úkon, ochotni po tomto očistném obřadu začít nový život. Ježíš přichází mezi lidmi, jako jeden z nich. Jak je však možné, aby něco takového Ježíš učinil? Vždyť nemá hříchy, jichž by se měl zbavovat! V tomto Ježíšově jednání je něco, čemu Jan Křtitel — podobně jako my — dobře nerozumí; proto se ho s nejistotou ptá: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ (Mt 3,14). Ježíš mu na to odpovídá: „Nech tak nyní; tak je nám třeba naplnit veškerou spravedlnost.“ (Mt 3,15). V kulturním kontextu tehdejšího judaismu se „spravedlnost“ chápe jako věrné plnění Tóry, totiž plné přijetí Boží vůle. Ježíš přijímá Janův křest jako projev svého bezvýhradného podrobení se Boží vůli. Hluboký smysl toho, co se nyní začíná rýsovat, se projeví až na konci Kristova pozemského života, totiž v jeho smrti a vzkříšení.

Tím, že přichází, aby přijal tento křest, začíná se Ježíš projevovat jako Ten, kdo naplňuje Boží spásné plány, aby dovedl svůj lid do zaslíbené vlasti v Nebi. A opravdu, Ježíš zahajuje své veřejné působení, právě když vychází z vod řeky Jordánu. Mojžíš zemřel poté, co z hory Nebó spatřil zaslíbenou zemi, těsně před překročením právě této řeky, v níž byl Ježíš pokřtěn. Nyní Ježíš začíná své kázání na břehu Jordánu, tedy z místa, kde se Mojžíšův život skončil. Ježíš je ten, kdo skutečně dovádí k plnosti to, co Mojžíš započal.

Dále slova, která zaznívají, dosti jasně naznačují, že se začíná naplňovat vše, co Bůh předtím ohlašoval. Věta „To je můj milovaný Syn“ (v. 17), pronesená hlasem z nebe, je ozvěnou těch slov, jimiž se Bůh obrací k Abrahámovi, když od něj žádá oběť syna Izáka: vezmi „svého syna, svého milovaného“ (Gn 22,2). Tento způsob představení Ježíše staví do paralely dramatickou scénu z knihy Genesis, v níž je Abrahám ochoten obětovat Izáka, který jej bez odporu doprovází, s dramatem dovršeným na Kalvárii, kde Bůh Otec obětoval svého Syna — oběť dobrovolně přijatou pro vykoupení lidského rodu. Navíc dodatek „v něm mám zalíbení“ (v. 17) připomíná začátek Písní o Hospodinově služebníku v knize Izajáš: „Hle, můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž má duše našla zalíbení“ (Iz 42,1). Právě ve čtvrté z těchto písní se jasně vykresluje vše, co tento Hospodinův Služebník bude muset vytrpět, aby vykoupil lidský rod: „on nesl naše utrpení a obtížil se našimi bolestmi., ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.“ (Iz 53,4–5).

Nyní, jak učí Katechismus Katolické církve, „Duch, kterého Ježíš má v plnosti od samého početí, na něm spočine. Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.“ [1]. Od této chvíle bude tvořivá, vykupitelská a posvěcující činnost Nejsvětější Trojice v Ježíšově životě stále zjevnější, v jeho učení, v jeho zázracích, v jeho umučení, smrti a vzkříšení.

Francisco Varo

[1] Katechismus katolické církve, č. 536.