Evangelium (Mk 3, 20-35)
Když vešel do jednoho domu, znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: »Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.« Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: »Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.« To řekl proto, že tvrdili: »Je posedlý nečistým duchem.«Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: »Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!« Odpověděl jim: »Kdo je má matka a moji přibuzní?« A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: »To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.«
Komentář
Ježíš se při plnění svého poslání neobešel bez potíží vyplývajících z nedorozumění, jak se to někdy může stávat i jeho učedníkům. Tento úryvek evangelia hovoří o dvou druzích nedorozumění, kterým musel čelit.
Jedno pocházelo od některých zákoníků, kteří se tváří v tvář vyhánění démonů, jež vykonal, zdráhali uvěřit a snažili se ho zdiskreditovat. Říkali, že „má Belzebuba a vyhání démony skrze knížete démonů“ (Mk 3,22), což se rovnalo tvrzení, že byl sám posedlý démony.
Závist způsobuje, že člověk ztrácí objektivitu, a může dokonce vážně poškodit pověst druhých. Proto má tato epizoda poučení pro nás pro všechny a papež František nás v této souvislosti obezřetně varuje: „Může se stát, že silná závist vůči dobrotě a dobrým skutkům člověka může vést k tomu, že ho falešně obviní. A tady je skutečný smrtelný jed: zloba, s níž chce člověk promyšleně zničit dobrou pověst druhého. Kéž nás Bůh ochrání před tímto hrozným pokušením (...) Buďme opatrní, protože takové chování ničí rodiny, přátelství, společenství, a dokonce i společnost."
Ježíš si toto obvinění nenechá líbit a rázně odpovídá argumentem, který pochopí každý: „Je-li království rozděleno samo v sobě, nemůže to království obstát, a je-li dům rozdělen sám v sobě, nemůže ten dům obstát. A povstane-li satan sám proti sobě, pak je rozdělen a nemůže obstát, ale jeho konec už nastal“ (Mk 3,24-26). Pán obrací rouhání, z kterého ho osočovali, a jasně ukazuje důležitost jednoty při uskutečňování jakéhokoli projektu. Při poslední večeři totiž Ježíš prosí Otce, aby udržel jeho učedníky v jednotě: „Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“ (Jn 17,21).
Další druh nepochopení, kterému musel Ježíš čelit, pocházel od jeho vlastních příbuzných, kterým chybělo, že s nimi netráví více času. Kristus se lidem věnoval tak, že někdy neměl čas ani se najíst, a tak „ho šli odvést, protože říkali, že se pomátl“ (Mk 3,21).
Evangelijní text hovoří o jeho „bratrech“ (Mk 3,31). Slovo „bratři“ bylo v aramejštině, jazyce, kterým Ježíš mluvil, obecným pojmem: bratry se nazývali také synovci, bratranci z prvního kolena a příbuzní obecně.
Když se Pán dozvídá, že „tvá matka a tvoji bratři a sestry tě hledají“ (Mk 3,32), odpovídá zdánlivě stroze: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji bratři a sestry? (...) Ten, kdo plní Boží vůli je můj bratr, sestra a matka“ (Mk 3,33 a 35). Nová rodina, kterou Ježíš vytvořil, už není založena na přirozených poutech, ale na víře a lásce, která přijímá a spojuje. Všichni jsme povoláni být její součástí.
To nevylučuje ani jeho matku, ani jeho příbuzné, naopak, dostává se jim tak největšího možného uznání. Maria je právem jeho matkou, protože se vždy a ve všem podřizovala Boží vůli. Proto svatý Augustin říká, že „svatá Maria plnila Otcovu vůli ve vší dokonalosti, a proto je její stav Kristovy učednice důležitější než stav Kristovy matky; je blahoslavenější za to, že byla Kristovou učednicí, než za to, že byla Kristovou matkou“.
.