Evangelium (Jan 10, 27–30)
Ježíš tehdy řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
Komentář
Čtvrtá neděle velikonoční je známa jako „neděle Dobrého pastýře“. Evangelium tohoto dne obsahuje ve všech liturgických cyklech část perikopy Jan 10,1–30 – což je soubor Ježíšových promluv k obrazu pastýře a ovcí. V úryvku této neděle Ježíš poukazuje na Boží ochranu těch, kdo se k němu utíkají.
Obraz pastýře a ovcí má mnoho biblických kořenů. Významní lidé v dějinách Izraele byli pastýři. Například Ábel (Gn 4,2), Mojžíš (Ex 3,1 n.) nebo David (1 Sam 16,11-13). Sám David a jeho potomci byli podobně jako Jozue (Num 27, 17 n.) pastýři svého lidu. Avšak právě Bůh je to, komu je mnohokrát připisována úloha pastýře, který se stará o „své ovce“ (srov. Gn 49,15; Iz 40,11; Ez 34,5; Ž 23,1; Si 18,13).
Skutečnost, že Ježíšovy promluvy o dobrém pastýři jsou předkládány o Velikonocích, má tedy velmi hluboký význam, který, jak vysvětlil Benedikt XVI., „nás bezprostředně přivádí do středu, k vrcholu zjevení Boha jako pastýře svého lidu; tímto středem a vrcholem je Ježíš, a to právě Ježíš, který umírá na kříži a třetího dne vstává z hrobu, je vzkříšen s celým svým lidstvím, a tímto způsobem zahrnuje každého člověka do svého přechodu ze smrti do života“1.
Evangelium podle sv. Jana uvádí, že Ježíš pronesl tato slova během židovského svátku Posvěcení chrámu. Tento svátek připomínal očištění chrámu a zasvěcení oltáře oběti v době Makabejců, kteří opevnili hradby, aby zabránili znesvěcení, jakého se dopustil Antiochos IV. Epifanés (srov. 1 Mak 4,52–61 a 2 Mak 10,1–9). Ježíš se navíc nacházel v tzv. Šalomounově podloubí. Možná právě tento opevněný prostor s robustními sloupy vysvětluje tento výrok o ochraně , kterou svým ovcím poskytuje.
Jak poznamenal papež František, Ježíšova slova z této neděle „nám přinášejí vědomí absolutního bezpečí a nesmírné něhy. Náš život je naprosto zabezpečený v rukou Ježíše a Otce, kteří jedno jsou: jedna láska, jedno milosrdenství, zjevené jednou provždy v oběti kříže (...). Proto se už nemusíme bát: náš život je již zachráněn před záhubou. Nic a nikdo nás nemůže vyrvat z Ježíšových rukou, protože nic a nikdo nemůže přemoci jeho lásku. Ježíšova láska je nepřemožitelná!“2.
Tato ochranná důvěrná blízkost Ježíše k jeho ovcím nás vede také k tomu, abychom svůj život a své úsilí líbit se Bohu prožívali s velkou nadějí. Sv. Josemaría to vyjádřil takto: „Ctnost naděje – jistota, že Bůh nám vládne svou prozřetelnou všemohoucností, že nám dává potřebné prostředky – k nám promlouvá o neustálé dobrotě našeho Pána vůči lidstvu, vůči tobě, vůči mně, vždy připraveného nás vyslechnout, protože se nikdy neunaví nám naslouchat. Zajímají ho tvoje radosti, tvoje úspěchy, tvoje láska, ale také tvoje starosti, tvoje bolesti, tvoje neúspěchy. Proto v Něho nedoufej jen tehdy, když zakopneš o svou slabost; ke svému nebeskému Otci se obracej v časech dobrých i zlých a utíkej se pod jeho milosrdnou ochranu. A jistota naší osobní nicotnosti – k uznání této skutečnosti není třeba velké pokory: jsme skutečně řadou nul – se promění v nepřekonatelnou sílu, protože nalevo od našeho já bude stát Kristus, a jaká nesmírná výsledná cifra z toho vychází !: Pán je má síla a mé útočiště, koho bych se bál?“3
[1] Benedikt XVI., Homilie, 29. dubna 2012.
[2] Papež František, Regina Caeli, 17. dubna 2016.
[3] Sv. Josemaría, Boží přátelé, č. 218.