Evangelium (Jan 20,1-9)
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Komentář
Jak došlo k Ježíšovu vzkříšení? Jak se stalo, že jeho údy rozervané utrpením ožily a proměnily se v jeho slavné tělo? To nemůžeme vědět: jedinými svědky této podivuhodné události byl hrob, pruhy plátna a rouška. Tito němí svědkové jako první oznamují, že se stalo něco, co se nikdy nestalo. Jan je první, kdo slyší zprávu o pruzích plátna a roušce. Několik dní předtím byl oním odvážným učedníkem, který stál u paty kříže v blízkosti Mistra. Nyní je to učedník, který běží ke hrobu hledat Pána. Ten, kdo umí být trpělivý ve chvíli zkoušky, je také tím, kdo se umí dobře pohybovat při hledání. Síla, která ho v každé situaci pohání, je vždy stejná: láska k Ježíši. A tato láska nezůstane bez odměny: Bůh mu uděluje zvláštní milost, aby v těch pruzích plátna a složené roušce přečetl nejzářivější poselství celých dějin: Ježíš žije!
Jan však není jediný, kdo o Velikonoční neděli ráno běží. Před ním byla Marie Magdaléna. V ní je síla lásky ještě silnější. Její náklonnost k Pánu ji přiměla vstát velmi brzy, za úsvitu, aby mu zcela nezištně sloužila. Jen ona chtěla Ježíšovi projevit poslední kousek náklonnosti, aniž by za to cokoli očekávala. A bude první, kdo bude kontemplovat Pána v jeho slávě a oznamovat Církvi, že je živý. Petr také umí utíkat. K hrobu dorazil o něco pomaleji. Nemá ani netrpělivost Marie Magdalény, ani hbitost Jana. Přesto dorazil ke hrobu a jakkoli pozdě uvěřil, jako první se chápe znamení Zmrtvýchvstání - pláten a roušky -. Možná je to proto, že jeho rána je hlubší, protože bolest z Mistrovy smrti je umocněna vzpomínkou na to, že ho v okamžiku umučení opustil. Přes to všechno však dokázal běžet. Láska nezmizela: je jako malé světýlko, které si nesměle razí cestu.
Jak těžké bylo pro učedníky uvěřit, že Ježíš ožil. A jak těžké může být pro nás přijmout, že je to Ježíš, kdo udržuje náš život! Někdy se zdá, že hrob má navrch: problémy v práci nebo v rodině, naše charakterové vady, rozpor s křesťanskými hodnotami v určitých kruzích... Pokud však tyto situace dobře pozorujeme, pravděpodobně v nich najdeme znamení naděje, ať už jsou to jiní lidé, kteří se houževnatě drží dobra, nebo nečekané řešení, které se náhle objeví. Jsou to znamení, která čekají na to, až je s vírou přečteme, podobně jako pruhy plátna a rouška ráno při zmrtvýchvstání.
Abychom mohli číst znamení, která nám Bůh dává, musíme přijmout dar víry. Na svou stranu můžeme vložit upřímnou touhu hledat Pána, i když se nám zdá, že odešel. Tak to dělali Máří Magdaléna, Jan a Petr: stále hledali Krista, chtěli mu být k službám, i když si mysleli, že je mrtvý. Pán tuto věrnou lásku odměňuje radostí ze setkání s ním – živým, zahaleným do velikonoční slávy.
Rodolfo Valdés