Evangelium (Mk 10,17-30)
Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl nějaký (člověk), poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: `Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!'“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ Tu mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný.“
Komentář
Evangelijní úryvek, který nám nabízí liturgie této neděle, má velmi silný dramatický náboj. V několika verších se setkáváme se zoufalým hledáním štěstí, které sdílíme se všemi lidmi, s touhou po smyslu, která oživuje každé srdce a kterou se snažíme uspokojit všemi způsoby.
Naléhavost této potřeby je patrná z prvního gesta bohatého mladíka: přiběhl k Ježíši. Věděl, že má před sebou jedinečnou příležitost vyřešit svůj hluboký neklid, a proto ji nechtěl propásnout. Situace, v níž se nacházíme všichni. Poté před Ježíšem poklekl a ke spěchu svého příchodu přidal toto gesto, vlastní tomu, kdo prosí.
Jakkoli nám tento mladík může být příkladem, v němž můžeme všichni vidět sami sebe, věnukme tentokrát větší pozornost Ježíšovu chování, aby to byla právě Jeho postava, která osvětluje hledání, o němž mluvíme. Konkrétně upoutá pozornost a pohne srdcem, když si přečteme onen stručný a přitom plný významu výraz, který nám nabízí svatý Marek: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“.
Mnoho lidí si bohužel stále myslí, že je třeba se za štěstím hnát, dokud ho nedosáhnou, a neuvědomují si, že ho není třeba hledat: štěstí k nám přišlo samo. Je to ono, kdo běží za každým z nás a jednoduše čeká, až se otočíme a necháme se jím obejmout. Protože štěstí se vtělilo a stalo se člověkem: „Štěstí, které hledáš, štěstí, které máš právo zakusit, má jméno, tvář: Ježíše Nazaretského“ [1].
Bůh nás miluje tak moc, že je pro nás někdy těžké tomu uvěřit. Ale Ježíšova gesta v tomto úryvku evangelia nedávají prostor k pochybnostem: jsou to gesta zamilovaného.
Pán s námi nemá naspěch: má čas na to, aby na nás upřel svůj pohled. My naopak velmi často jednáme s Ježíšem ukvapeně, možná proto, že jsme zaneprázdněni hledáním štěstí tam, kde ho nenajdeme.
Pán má v nás zalíbení: do té míry, že svědkové této scény v jeho pohledu vidí, že miloval toho mladíka, který snil o smyslu svého života. Svědectví Písma svatého a svatých je v tomto ohledu jednomyslné: „Rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi“[2]: a svatý Josemaría nepochybuje, když potvrzuje, že Trojice miluje člověka[3].
Víme, že závěr tohoto úryvku je smutný. Mladík odešel stejně rychle, jako přišel, protože Pán mu se stejnou rychlostí řekl totéž, co říká nám: „Dej mi, synu, své srdce, kéž se líbí tvým očím moje cesty!“[4]. Štěstí si nás vyhlédlo: záleží na nás, zda pochopíme, že „je to velmi málo toho, co se ode mne žádá, proti tomu mnohému, co se mi dává“[5]. Na tom, zda přijmeme Ježíšovu výzvu naplno a beze strachu, bude záležet, zda náš život bude věčný a šťastný jako život svatých, nebo odejde do zapomnění jako život onoho mladíka, po němž nezbylo ani jméno.
[1] Benedikt XVI, promluva při SDM v Kolíně nad Rýnem, 18. srpna 2005.
[2] srov. Př 8,31.
[3] srov. Sv. Josemaría, Jít s Kristem, č. 84.
[4] Př 23,26.
[5] Sv. Josemaría, Brázda, č. 5.
Luis Miguel Bravo Álvarez