Evangelium (Mk 9,30-37)
Ježíš a jeho učedníci sestoupili z hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Komentář k evangeliu
Blíží se čas poslední cesty do Jeruzaléma, kde Ježíš dokončí své poslání. Je to rozhodující okamžik a za těchto okolností mluví Mistr podruhé k apoštolům o tom, co ho za několik týdnů ve svatém městě čeká.
Odehrají se tam dramatické události jeho umučení, které skončí smrtí na kříži, ale přijde také slavná událost jeho vzkříšení. Pánova slova jsou jasná, ale evangelista poznamenává, že „nerozuměli jeho slovům a báli se ho zeptat“. Jak moc se liší logika Boha, který počítá s utrpením jako cestou ke slávě, od lidské logiky, která odmítá přijmout to, co není žádoucí nebo se nelíbí jeho vkusu!
Je překvapivé, co se v tak důležitém a dramatickém okamžiku stane. „O čem jste cestou rozmlouvali?“ ptal se jich Ježíš, ale „Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší.“ (v. 33), komentuje evangelista.
Zatímco Ježíš odhodlaně směřuje ke kříži, nikdo z nich nemá soucit s utrpením, které Mistra čeká, a nepřipravuje se ho podpořit. Místo toho intrikují mezi sebou a sobecky hledají vlastní prospěch. Jak hloupé! Právem by si zasloužili Ježíšovo odmítnutí, ale to se nestalo. Navzdory jejich zjevné osobní omezenosti jim Ježíš neodňal svou důvěru. „Jaké zklamání pro Krista. Přesto,“ podotýká Mons. Ocáriz‚ jim svěřil církev, stejně jako ji nyní svěřuje nám, kteří také upadáme do sporů a rozdělení‘.
„O čem nám to všechno vypovídá? -Připomíná nám to, že Boží logika je vždy 'jiná' než ta naše, jak sám Bůh zjevil ústy proroka Izaiáše: „Mé plány nejsou vaše plány, vaše cesty nejsou mé cesty“ (Iz 55,8). Proto následování Pána od člověka vždy vyžaduje hluboké obrácení – od nás všech – změnu našeho způsobu myšlení a života; vyžaduje otevřít srdce, abychom mu naslouchali, abychom se nechali vnitřně osvítit a proměnit“.
Ježíš je trpělivý s nedostatky těchto lidí a vysvětluje jim svou logiku, logiku lásky, která se stává službou až k úplnému sebeodevzdání: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ (v. 35). A aby se jim toto učení vrylo do srdce, „vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (v. 36-37).
„Nezamilovali jste si Ježíšův způsob jednání?“, ptá se sv. Josemaría, „učí je, a aby mu porozuměli, dává jim živý příklad. Zavolá si dítě, jednoho z těch, které běhá po domě, a přitiskne si ho k hrudi. To výmluvné mlčení našeho Pána! On už řekl všechno: miluje ty, kdo se stávají dětmi. Pak dodává, že výsledkem této prostoty, této pokory ducha je schopnost obejmout Jeho a Otce, který je v nebi.“
Bůh, který je skutečně velký, se nebojí snížit se a učinit se posledním. Ježíš se ztotožňuje s dítětem. On sám se učinil malým. Naproti tomu my, kteří jsme malí, si myslíme, že jsme velcí, a usilujeme o to být první, protože jsme pyšní. Následovat Krista je těžké, ale jen ti, kdo se učiní malými jako on, dokážou velké věci.
Francisco Varo