Evangelium (Mt 21, 28-32)

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: ‚Mně se nechce‘, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane,‘ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“

Odpověděli mu: „Ten první.“

Ježíš jim řekl:

„Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.“

Komentář

Děj evangelia se odehrává v jeruzalémském chrámu. Ježíš tam stál a učil zástupy; přistoupili k němu někteří velekněží a starší lidu, přerušili ho nevybíravým způsobem a žádali od něj vysvětlení, kdo mu dal pravomoc dělat to, co dělal (srov. Mt 21, 23–27). Tito lidé se domnívali, že pouze oni mají právo učit lid Boží zákon, jako praví vykladači Boží vůle a vůdci Pánem vyvoleného národa.

Ježíš odpovídá podobenstvím, které navazuje na téma, které má v Izraeli dlouhou tradici: odlišná reakce dvou bratrů na stejnou věc. Příběhy o Kainovi a Ábelovi, Ismaelovi a Izákovi či Ezauovi a Jákobovi byly těmto mužům dobře známy. V tomto případě jeden z bratrů prohlašuje, že chce plnit otcovu vůli – stejně jako tyto osoby, které se staví proti Ježíši –, ale nakonec tak neučiní. Druhý naopak veřejně projeví svůj odmítavý postoj k tomu, co po něm otec žádá – stejně jako každý hříšník, který jedná proti Božímu zákonu –, ale nakonec si to rozmyslí, lituje toho a splní otcovu vůli.

Tehdy i dnes nechybí lidé, kteří sice nemají nic proti Bohu, ale jejich reakce na Boží požadavky je natolik nedbalá, že při sebemenším zkomplikování přestanou dělat to, co měli, a navíc se domnívají, že k takovému chování jsou dostatečně opravněni. Jejich náboženská praxe je natolik rutinní, že se ani v nejmenším neobávají ponechat na okraji svého života to, co je pro Boha důležité.

Ježíšova slova jsou výzvou k jednání. „Ty a já,“ říkal svatý Josemaría, „ si musíme připomínat a připomínat i ostatním, že jsme Boží děti, k nimž náš Otec, stejně jako k postavám z evangelního podobenství, adresoval výzvu: Synu, jdi pracovat na vinici. Ujišťuji vás, že pokud se každý den budeme snažit vnímat své osobní povinnosti jako božskou výzvu, naučíme se dokončit úkol s největší lidskou i nadpřirozenou dokonalostí, jaké jsme schopni. Možná se někdy vzepřeme – jako ten starší syn, který odpověděl: ‚Nechci‘ –, ale pak s lítostí zareagujeme a s obnoveným odhodláním se budeme věnovat plnění své povinnosti.“

Ježíš dobře zná lidské srdce a bere na sebe obtíže a konflikty, kterým každý den čelíme, ať už v našem vnitřním životě – v napětí, kdy se snažíme překonat lenost či neochotu –, nebo v rodině, v práci či mezi přáteli – když věnujeme větší pozornost tomu, co dělají ostatní, místo abychom se soustředili na to, abychom dobře plnili své povinnosti, i když to ostatní nedělají. Jak poznamenává papež František, když mimo jiné zmiňuje tuto scénu, Ježíš „zná úzkosti a napětí v rodinách a zahrnuje je do svých podobenství: od synů, kteří odcházejí z domova za dobrodružstvím (srov. Lk 15,11–32), až po problematické syny s nevysvětlitelným chováním (srov. Mt 21,28–31) nebo oběti násilí (srov. Mk 12,1–9)“. Bůh bere na sebe naše těžkosti, ale trpělivě čeká na naši nápravu a naši velkorysou odpověď, podobnou té od vzpurného syna.

Toto podobenství končí silnými slovy: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ (v. 31). Jinými slovy, ti, kdo trpí svými hříchy a touží po čistém srdci, jsou Božímu království blíže než mnozí, kteří se nazývají křesťany, ale jsou lhostejní. Myslí si, že už dělají dost, a nedovolí, aby pokání za jejich viny ani Boží láska zasáhly jejich srdce.

Francisco Varo