Evangelium (Mk 12, 38-44)

Když učil, řekl: »Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.«

Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: »Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.«

Komentář

U vchodu do jeruzalémského chrámu se nacházelo gazofilacium, což je řecký výraz pro celu, v níž byl uchováván poklad. Gazofilacium bylo určeno k přijímání darů bohatých a lidu na podporu nákladů na bohoslužby. Mezi těmi, kdo toho dne zanechali spoustu peněz, byla i žena, která nezůstala bez povšimnutí vševědoucího a láskyplného Hospodinova pohledu.

Situace vdov ve starověku mohla být dramatická, zejména pokud po sobě zemřelý manžel nezanechal žádné peníze ani jiný majetek. Ženy byly ve skutečnosti z velké části závislé na práci mužů. A to až do té míry, že ztráta hlavy rodiny mnohé z nich uvrhla do extrémní chudoby. Z tohoto důvodu nás Písmo na mnoha místech nabádá, abychom je pečlivě podporovali. Tato žena v evangeliu byla vdova a chudá. To vysvětluje radost Ježíše, který „věděl, co je v člověku“ (srov. J 2,25), když viděl, že obětovala na péči o chrám vše, co měla k životu, i když to bylo velmi málo, jako dvě mince malé hodnoty. Ta žena si myslela, že uctívání Boha je důležitější než její vlastní bezpečí nebo živobytí. Proto zůstává vznešeným příkladem štědrosti, kterou zdůrazňuje sám Ježíš.

Spolu s modlitbou a půstem je almužna jedním ze skutků, které se Bohu nejvíce líbí, když je vykonávána s poctivým úmyslem a ve velkorysém a nezištném duchu, když nás skutečně něco stojí, protože je to něco skutečně našeho, co dáváme nezištně. „Neviděl jsi záblesk v Ježíšových očích, když chudá vdova dala v chrámě svou malou almužnu? — Dej mu, co můžeš: zásluha není v tom, jestli je to málo nebo hodně, ale v úmyslu, se kterým to dáváš."[1].

Ježíš nás vyzývá, abychom se zamysleli nad krásným příkladem chudé vdovy, protože nás povede k tomu, abychom žili logikou dávání, a ne logikou sobectví. Nakonec nás to povede k tomu, abychom měli velké srdce vůči Bohu i druhým, jako ta žena.

Jak říkával svatý Josemaría, velkodušnost znamená „velkou, prostornou duši, která dává prostor mnohým“. Je to síla, která nás vyvádí z nás samých a umožňuje nám konat velká díla ve prospěch všech. U velkodušného člověka se nemůže uhnízdit úzkoprsost, nemá u něho místo skrblictví ani sobecká vypočítavost ani intrikánství. Velkodušný člověk věnuje své síly bez výhrady tomu, co za to stojí, a proto je i ochoten odevzdat se i on sám. Nespokojuje se s dáváním, ale on sám se dává. A tehdy se mu podaří nejvyšší projev velkodušnosti: dát se Bohu."[2].

Pán si vždy zaslouží to nejlepší z naší lásky a náklonnosti, našeho času a našich zájmů. Když člověk nebo rodina umí Bohu dávat štědře a s radostí, jako to dělal spravedlivý Ábel, pak od Pána dostanou sto procent spolu s mnoha požehnáními.

„Amen, říkám vám, že tato vdova, tak chudá, vhodila do pokladnice víc než všichni ostatní“ (v. 43). Jistota, že Pán oceňuje každý detail náklonnosti a úsilí, byť by byl sebemenší a skrytý, nás povede k tomu, abychom k němu i k druhým byli velmi štědří.

[1] Svatý Josemaría Escrivá, Cesta, č. 829.
[2] Svatý Josemaría Escrivá, Boží přátelé, č. 80.