Evangelium (Mt 22,15–21)
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“
Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár.
Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Komentář
Ježíš mistrně řeší argumentační léčku, kterou mu jeho nepřátelé nastražili v otázce daně císaři, slavným výrokem: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (v. 21). Tímto výrokem (logiem) Pán Ježíš nejen zmařil úskok, který na něj nastražili, ale také položil základy správného rozlišování mezi mocí světskou a duchovní a důsledného křesťanského jednání uprostřed světa.
V Ježíšově době prožívala Judea dramatickou politickou a náboženskou situaci. Na jedné straně byla celá oblast podrobena Římské říši; jako neklidná provincie vyžadovala Judea stálou vojenskou přítomnost pod správou prokurátora, jehož úkolem bylo zajišťovat podřízenost obyvatelstva a vybírat daně prostřednictvím místních výběrčích daní – celníků (publikánů). Na druhé straně herodiáni prosazovali zprostředkující úlohu místního vládce, který by vybíral daně a část vybraných peněz odváděl Římu. Náboženské autority zase musely dbát na zajištění prostředků pro Chrám v Jeruzalémě, bohoslužbu a náboženské instituce.
V tomto střetu zájmů se takzvaná daň císaři nevyhnutelně stávala předmětem sporů: co tedy bylo v oné obtížné situaci pro každého zbožného Žida spravedlivé? Denár představoval mzdu nádeníka za jeden den práce (srov. Mt 20,2) a dva denáry zanechal milosrdný Samaritán v podobenství podle Lukášova evangelia na úhradu výdajů v hostinci (Lk 10,35). Jeden denár odpovídal deseti asům, odtud také pochází jeho název. [1] Nebyla to tedy částka příliš vysoká, ale ani zanedbatelná; především však sloužila zájmům Římanů. Dilema se tedy zdálo neřešitelné: kdyby Ježíš vybízel k placení této daně, jevil by se v očích veřejnosti jako přítel pohanů a jeho vážnost mezi lidem by mohla utrpět. Kdyby naopak vybízel k neplacení daně, bylo by možné obvinit jej z podněcování lidu ke vzpouře proti Římu.
S excelentní moudrostí Ježíš vybízí, aby si prohlédli minci, kterou se daň platila, a ověřili, čí podobizna je na ní vyražena. Svatý Hilarius parafrázoval Ježíšovu odpověď takto: „Císařova mince je zhotovena ze zlata, na němž je vyryt jeho obraz; Boží mincí je člověk, v němž je vtisknut Boží obraz; Dávejte tedy svůj majetek císaři, ale své svědomí zachovávejte čisté pro Boha.“[2].
Papež František se k této myšlence vrací, když říká: „Odkaz na císařův obraz vyrytý na minci nám říká, že je správné považovat se za plnoprávné občany státu – s právy a povinnostmi –, ale symbolicky nás vede k zamyšlení nad jiným obrazem, který je vtisknut v každém člověku: nad obrazem Božím. On je Pánem všeho a my, kteří jsme byli stvořeni ‚k jeho obrazu‘, patříme prvořadě Jemu“[3].
Ježíšova odpověď na tuto otázku se často stávala východiskem pro rozvíjení sociální nauky Církve, která hájí jak občanskou oblast s jejími právy a povinnostmi, tak oblast církevní s jejími vlastními právy a povinnostmi. Jde o to dávat císaři, tedy legitimní autoritě, to, co jí podle spravedlnosti náleží, a zároveň hájit práva Církve, aniž bychom ji využívali k vlastnímu prospěchu nebo ji spojovali s cíli výlučně časnými.
V souvislosti s touto událostí svatý Josemaría doporučoval křesťanům, kteří se mají posvěcovat uprostřed světa, aby žili jednotu života, tedy aby spojovali občanské povinnosti s náboženskými, aniž by zasahovali do vlastní oblasti kterékoli z nich nebo některou z těchto oblastí popírali. Říkal tedy: „Vidíte, že toto dilema je staré, stejně jako je jasná a jednoznačná Mistrova odpověď. Není – neexistuje – žádný rozpor mezi službou Bohu a službou lidem; mezi výkonem našich občanských povinností a práv a povinnostmi a právy náboženskými; mezi úsilím o budování a zvelebování pozemské obce a přesvědčením, že tímto světem procházíme jako po cestě, která nás vede do nebeské vlasti. (…) Výlučné rozhodnutí se pro Boha, které křesťan činí, any plně odpověděl na jeho povolání, jej vede k tomu, aby všechno zaměřoval k Pánu a zároveň také dával bližnímu všechno, co mu podle spravedlnosti náleží“[4].
Pablo M. Edo
[1] Latinský dēnārius souvisí se slovem dēnī, které znamená „po deseti“ nebo „deset od každého“.
[2] Svatý Hilarius, In Matthaeum, 23.
[3] Papež František, Angelus, 22. října 2017.
[4] Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 165.