Evangelium (Mk 8,27-35)
Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ (Ježíš) si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“
Komentář
Ježíš se svými učedníky překonával pěšky velké vzdálenosti, aby přinesl evangelium na všechna místa. V úryvku této neděle ho nacházíme 60 kilometrů severně od Kafarnaum, ve slavné Cesareji Filipově, městě bohatém na vegetaci a vodu, které Herodes založil na počest Augusta a daroval svému synovi Filipovi. Právě toto město a okolní vesnice nějakým způsobem daly podnět k Ježíšově otázce o jeho identitě: „Za koho mě lidé pokládají?“ (v. 27).
Na rozdíl od nepřesných odpovědí lidí je Petr jediný, kdo umí dát co nejbližší odpověď k tajemství Ježíšovy osoby: „Ty jsi Mesiáš“ (v. 29). Petr však tuto pravdu stále chápe po svém a koneckonců je ve svém úsudku stejně lidský jako všichni ostatní; když mu totiž Ježíš oznamuje, co bude muset vytrpět, Šimon ho rozhodně odmítá. Petr se ve svém nemístném afektu musel zachovat tak prudce, že si zaslouží jasné a tvrdé pokárání: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ (v. 33). Abychom byli dobrými křesťany a nepůsobili Pánu zármutek, musíme mít nadpřirozený zrak, tedy schopnost vidět věci a lidi tak, jak je vidí sám Bůh. A to není vždy snadné. Zvláště když jde o to přijmout kříž a věci, které nám působí bolest, jako součást Božích plánů.
Před touto obtíží nás varuje sám Bůh: „Neboť mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.“ (Iz 55,8-9).
Nebezpečí pouhé lidské mentality, která oslepila Petra a která nás všechny činí slepými, popsal papež František ve své první homilii po zvolení: „Toto evangelium pokračuje zvláštní situací. Tentýž Petr, který vyznal Ježíše Krista, mu říká: Ty jsi Kristus, Syn živého Boha. Následuji tě, ale nemluvme o kříži. Ten s tím nemá nic společného. Následuji tě s jinými možnostmi, bez kříže. Když chodíme bez Kříže, když stavíme bez Kříže a když vyznáváme Krista bez Kříže, nejsme učedníci Páně: jsme světští, jsme biskupové, kněží, kardinálové, papežové, ale nejsme učedníci Páně“. A papež uzavírá: „Přál bych si, aby každý po těchto milostivých dnech měl odvahu, opravdovou odvahu chodit v Pánově přítomnosti s Pánovým křížem, budovat církev na krvi Páně, která se vylévá na kříži; a vyznávat jedinou slávu: Krista ukřižovaného. A tak bude církev kráčet vpřed“ (papež František, homilie 14. března 2013).
Jak vysvětlil svatý Josemaría: „Lidé mají plochý, dvourozměrný pohled připoutaný k zemi. Budeš-li žít nadpřirozeným životem, Bůh ti dá třetí rozměr: hloubku a s ní perspektivu, váhu i obsah.“ (sv. Josemaría, Cesta, č. 279).
Když se věnujeme modlitbě a každodennímu rozhovoru s Pánem, když si vyhradíme jasný čas, abychom byli sami s Bohem, získáváme tím nadpřirozený pohled: naše zorničky se rozšíří a ohnisko našeho vidění se zvětší, naše chápání věcí získá nové perspektivy a jsme schopni zahlédnout netušené obzory: obzory Boží.
Pablo M. Edo