Evangelium (Jan 6, 24-35)
Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: »Mistře, kdy jsi sem přijel?«Ježíš jim odpověděl: »Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.«Zeptali se ho: »Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?«Ježíš jim odpověděl: »To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.«Řekli mu: »Jaké tedy ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: 'Chléb z nebe jim dal jíst.'«Ježíš jim odpověděl: »Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.«Prosili ho tedy: »Pane, dávej nám ten chléb pořád.«Ježíš jim řekl: »Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.
Komentář
Evangelium této neděle obsahuje úryvek takzvané řeči o chlebu života, kterou Ježíš pronesl v synagoze v Kafarnau. Zázrak rozmnožení chlebů a ryb, který se právě stal, slouží Mistrovi jako příležitost k vyložení velmi hlubokých pravd o tajemství eucharistie a o nutnosti víry. Dnes se krátce zastavíme u tohoto druhého tématu.
Naši pozornost může upoutat především chabá schopnost Ježíšových posluchačů porozumět řeči o eucharistii, kterou právě pronášel. Byli příliš přízemní a nahlíželi danou záležitost čistě z materiálního hlediska; od Ježíše očekávali, že dostanou jiná dobra; mysleli si, že moc Mistra z Galileje je pohodlným a snadným řešením jejich materiálních a každodenních problémů. Navíc, když chtěl, aby mu skutečně důvěřovali, žádali ho o ještě razantnější projevy moci.
Ježíš je však povzbuzoval k více nadpřirozenému přístupu, aby jednali "ne pro pokrm, který pomíjí, ale pro pokrm, který zůstává pro život věčný, jenž vám dá Syn člověka. Na něj totiž Otec, Bůh, vložil svou pečeť" (v. 27).
I my, téměř aniž bychom si to uvědomovali, můžeme trpět malou schopností těchto lidí porozumět Ježíšově řeči. Stává se nám to, když se ve svých modlitbách zabýváme prosbou o hmotné statky, jako je fyzické zdraví, práce, různé úspěchy, složení zkoušek apod., a třeba zapomínáme upřednostnit duchovní statky: obrácení, stav milosti, návrat ke svátostem a přátelství s Bohem, velkorysost zcela se mu odevzdat atd.
Tato duchovní hierarchie v našich modlitbách, která znamená dávat přednost duchovním statkům, aniž bychom zapomínali prosit i za jiné, proměňuje náš způsob myšlení a jednání: "Usilujte o pokrm, který zůstává pro život věčný," říká nám Ježíš. Pokud budeme takto jednat, bude náš život více zakořeněný ve víře.
Sv. Josemaría k tomu při jedné příležitosti napsal: "Čas od času se říká, že zázraky jsou dnes méně časté. Není to spíš tak, že dnes je méně duší, které žijí životem z víry? (...) Musíme si osvojit Boží hledisko, nikdy neztratit nadpřirozený pohled a vědět, že Ježíš využívá i našich ubohostí, aby zazářila jeho sláva" (Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 190-194).
Ježíš říká svým posluchačům: "Toto je Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal" (v. 29). Bůh v nás chce konat zázraky; zejména zázrak našeho zbožštění. K tomu však potřebujeme víru, důvěru, která se mimo jiné konkretizuje v tom, že si více vážíme věcí duchovních než materiálních, zdraví a blaha své duše více než našeho těla.
Pablo M. Edo