Podobně jako diecéze nebo územní prelatury, osobní prelatury představují jakýsi obvod v katolické církvi. Jeho charakteristickou vlastností je, že není definován geograficky.

Eduardo Baura z Papežské univerzity Svatého Kříže (Řím) říká:

„Nejsou omezené územně, ale typem lidí, kteří do této prelatury patří. Mohou to být věřící vykonávající určité povolání nebo věřící určitého národa nebo hovoří určitým jazykem nebo věřící, kteří projevili zájem patřit do této prelatury a věnovat se poslání prelatury.“

Ti, kdo patří do osobní prelatury, žijí v diecézi a proto podléhají biskupu ve všem, co se netýká specifických vlastností této prelatury.

V čele osobních prelatur je prelát, který musí pravidelně informovat papeže o aktivitách prelatury. Kromě toho, stejně jako diecéze, se musí řídit pokyny vatikánských dikasterií.

Eduardo Baura pokračuje:

„Je logické, že stejně jako u diecézí vykonává prelát každých pět let návštěvu ad limina, aby informoval o stavu prelatury. V každém případě musí mít prelát normální vztahy se všemi dikasteriemi římské kurie.“

Osobní prelatury jsou velmi flexibilními právními osobami, které vznikly během II. Vatikánského koncilu aby „mohly provádět evangelizaci s co nejvyšší účinností a uskutečňovat speciální pastorační práce“.