Slavnost Božího Těla, část I.

Homilie zakladatele Opus Dei na Slavnost Božího Těla 28. května 1964, která byla uveřejněna v knize Jít s Kristem. Část první

150 Dnes o svátku Božího Těla spolu budeme rozjímat o nesmírné lásce našeho Pána, který zůstává skrytý ve svátostných způsobách, ale nám připadá, jako by k nám promlouval a učil zástupy: Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný (Mt 13,3–8).

Toto podobenství je aktuální i dnes. Božský rozsévač i dnes rozhazuje svá semena. Také dnes se uskutečňuje dílo vykoupení a Pán k tomu chce použít i nás: chce, abychom my křesťané, připravovali jeho lásce všechny cesty této země, vyzývá nás, abychom šířili Boží poselství slovem i příkladem do všech končin země. Chce od nás, aby se jeden každý z nás stal jakožto občan církevního i světského společenství a věrným plněním svých povinností druhým Kristem a posvěcoval práci a povinnosti svého stavu.

Když se díváme kolem sebe a pozorujeme tento svět, který máme rádi, protože je Božím dílem, všímáme si, že se toto podobenství o rozsévači uskutečňuje: slovo Ježíše Krista je plodné, u mnoha duší probouzí horlivou oddanost a věrnost. Život a práce těch, kdo slouží Bohu, mění dějiny světa, a dokonce i mnoho těch, kdo Pána neznají, je přitahováno snad nevědomky ideály majícími původ v křesťanství.

Vidíme ovšem také, že část zrn padá na neúrodnou půdu nebo mezi trní a bodláčí: že jsou srdce, která se uzavírají světlu víry. Mnozí přijímají a hlásají ideály míru, smíření, bratrství, ale dosti často jsou tyto ideály v rozporu s jejich skutky. Někteří lidé chtějí za každou cenu potlačit Boží hlas, brání jeho šíření hrubým násilím nebo poněkud méně okázale, ale zato krutěji: lhostejností, která znecitlivuje ducha.

Chléb věčného života.

Rád bych, abychom si při této příležitosti uvědomili své křesťanské poslání, abychom obrátili svůj pohled na eucharistii, na Ježíše, který, když byl mezi námi, řekl, že jsme jeho údy: vos estis corpus Christi et membra de membro (1 Kor 12,27), vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Náš Bůh se rozhodl, že bude přebývat ve svatostánku, aby nás živil, aby nás posiloval, aby nás posvěcoval, aby nám pomáhal v naší práci a v našem úsilí. Ježíš je současně rozsévačem, semenem i plodem setby: je to chléb věčného života.

Tento stále obnovovaný zázrak eucharistie má všechny charakteristické rysy Ježíšova způsobu jednání. Dokonalý Bůh a dokonalý člověk, Pán nebe i země, se nám nabízí jako pokrm tím nejpřirozenějším a nejobyčejnějším způsobem. A čeká na naši lásku už skoro dva tisíce let. Je to dlouho a není to dlouho: protože tam, kde je láska, dny přímo letí.

Vzpomínám si v této souvislosti na jednu galicijskou báseň z Chvalozpěvů Alfonsa X. Moudrého. Je to legenda o mnichovi, který ve své prostotě prosil Pannu Marii, aby se mohl podívat do nebe, byť i jen na okamžik. Svatá Panna jeho přání vyhověla a dobrý mnich byl přenesen do ráje. Když se za chvíli vrátil, nepoznal nikoho z obyvatel kláštera: jeho modlitba, která mu připadala strašně krátká, trvala tři století. Tři století pro milující srdce totiž neznamenají nic. Takto si já osobně vysvětluji těch dva tisíce let čekání našeho Pána v eucharistii. Je to čekání Boha, který nás lidi miluje, který nás hledá, který nás má rád takové, jací jsme nedokonalé, sobecké, nestálé , ale schopné objevit jeho nekonečnou lásku a zcela se mu odevzdat.

Ježíš přišel na svět z lásky, a aby nás této lásce naučil, zůstal s námi v eucharistii. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1), těmito slovy začíná sv. Jan své vyprávění o tom, co se událo v předvečer velikonoc, kdy Ježíš jak líčí svatý Pavel vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku“ (1 Kor 11,23–25).

Nový život

152 Je to prosté a zároveň slavnostní ustanovení Nové smlouvy. Ježíš ruší Starý zákon a zjevuje nám, že on sám bude obsahem naší modlitby i našeho života.

Všimněte si radosti, kterou přetéká dnešní liturgie: naplno ať zazní chvála, aby duše zajásala. Je to křesťanská radost, která zpěvem oslavuje příchod nového věku: Obětí Nového řádu, ukončen je Starý věk. Staré vzešlo, nové vzkvetlo. Pravda vydala své světlo, noc se dala na útěk.

To je zázrak lásky Toto je skutečný chléb Božích dětí Kristus, jednorozený Syn věčného Otce, se nám nabízí jako pokrm. A tentýž Ježíš Kristus, který nás zde posiluje, nás očekává v nebi jako své hosty, dědice a společníky, neboť ti, kdo se živí Kristem, zemřou sice smrtí pozemskou a časnou, ale budou žít věčně, protože Kristus je život nepomíjející.

Pro křesťana, který se posiluje nebeskou manou eucharistie, začíná věčná blaženost už nyní. To staré pominulo: nechme stranou všechno zchátralé, ať je pro nás všechno nové: srdce, slova i skutky.

Je to dobrá radostná zvěst. Je to zvěst nová, protože k nám promlouvá o nesmírné Lásce, o které jsme dříve nic netušili. Je to zvěst dobrá, protože není nic lepšího než důvěrné spojení s Bohem, Dobrem všech dober. To je ta dobrá radostná zvěst, protože jistým a nepopsatelným způsobem předjímá věčnost.

Setkání s Ježíšem ve slově a chlebě

153 Ježíš je skryt v Nejsvětější svátosti oltářní, abychom se my s ním mohli setkávat, aby byl naším pokrmem, abychom s ním byli jedno. Tím, že řekl: Beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5), neodsuzuje křesťana k nečinnosti ani ho nenutí, aby jej krušně a obtížně hledal. Zůstal mezi námi a plně se nám dává k dispozici.

Když se při mši svaté shromažďujeme před oltářem, když se díváme na svatou hostii vystavenou v monstranci nebo když se jí klaníme skryté ve svatostánku, měli bychom obnovit svou víru, myslet na tento nový život, který se nám dává, a být dojati Boží láskou a něžností.

Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42). Tak nám popisuje Písmo svaté první křesťany: jsou skrze víru apoštolů shromážděni v dokonalé jednotě, účastni na eucharistii, jednotni v modlitbě: víra, chléb, slovo.

Ježíš v eucharistii je bezpečnou zárukou své přítomnosti v našich duších, zárukou své moci, kterou podpírá svět, zárukou svých příslibů vykoupení, aby lidstvo, až přijde konec časů, věčně sídlilo v nebeském domově, spolu s Bohem Otcem, s Bohem Synem a Bohem Duchem svatým: s Nejsvětější Trojicí, jediným Bohem. To je veškerá naše víra, která se mění ve skutky, když věříme v Ježíše, v jeho skutečnou přítomnost pod způsobami chleba a vína.

154 Nechápu, že by bylo možno žít křesťansky a necítit potřebu trvalého přátelství s Ježíšem skrze slovo a chléb, skrze modlitbu a eucharistii. Ale chápu naopak velmi dobře, že během staletí chtěly generace věřících nějak vyjádřit tuto eucharistickou úctu: někdy masovými pobožnostmi a veřejným vyznáním víry, jindy v tichosti a mlčky, v posvátném klidu chrámu nebo v soukromí srdce.

My bychom měli především milovat mši svatou, která by měla být středem našeho dne. Budeme-li dobře prožívat mši, nutně pak budeme prožívat i celý den v myšlenkách na Pána, budeme toužit po tom, abychom byli stále v jeho přítomnosti, abychom pracovali, jako pracoval on, a milovali, jako miloval on. Naučíme se pak děkovat Pánu za jeho další ohleduplnost: a sice tu, že nechce omezovat svou přítomnost jen na sloužení mše svaté u oltáře, ale že se rozhodl být stále ve svatostánku ve svaté hostii.

Pro mne osobně znamenal vždy svatostánek Betánii, tiché a klidné místo, kde přebývá Kristus, kde mu můžeme vypovědět všechny své starosti, bolesti, své sny i své radosti, a to stejně prostě a přirozeně, jako s ním kdysi mluvili jeho přátelé Marta, Marie a Lazar. Proto, když jsem v nějakém městě nebo vesnici, jsem rád, když zahlédnu, byť jen z dálky, siluetu kostela: je to další svatostánek, další příležitost, jak se mohu v myšlenkách spojit se svátostným Ježíšem.

Plody eucharistie

155 Když Pán ustanovil při poslední večeři Nejsvětější svátost, byla tma, což – jak říká svatý Jan Zlatoústý – ukazovalo na to, že čas se naplnil. Na světě se setmělo, protože staré obřady, dávná znamení nekonečného Božího milosrdenství vůči lidstvu, se pomalu začínala naplňovat, nastávalo opravdové svítání: přicházejí nové velikonoce. Eucharistie byla ustanovena v noci – připravovalo se tak ráno vzkříšení.

I my bychom měli ve svém životě připravovat toto svítání, tento rozbřesk. Všechno staré, škodlivé, vše, co nenese žádný užitek – malomyslnost, nedůvěra, smutek, zbabělost –, to vše bychom měli odhodit pryč. Eucharistie přináší Božím dětem novou zvěst a měli bychom na ni odpovídat in novitate sensus (srov. Řím 12,2), s obnoveným smýšlením i jednáním. Byl nám dán nový zdroj energie, mohutný kořen napojený na Pána. Nemůžeme použít znovu starý kvas, máme přece Chléb dnešní i věčný.

156 Na tento svátek se v některých částech světa konají ve městech procesí, při kterých křesťané doprovázejí Pána, který skrytý v hostii prochází po náměstích a ulicích – stejně jako za svého pozemského života –, vychází vstříc těm, kdo se s ním chtějí setkat, a jakoby náhodou potkává i ty, kdo ho nehledají. Ježíš se tak zase objevuje mezi svými učedníky. Jak odpovíme na toto Mistrovo volání?

Vnější projevy lásky musí totiž vycházet ze srdce a přerůstat ve svědectví křesťanského jednání. Jestliže jsme byli obnoveni přijetím Kristova Těla, měli bychom to projevovat i skutky. Aby naše slova byla pravdivá, jasná, přiměřená, aby uměla pomoci a potěšit, aby především uměla přivádět druhé lidi k Božímu světlu. Aby i naše skutky byly přiměřené, rázné a správné: aby měly ono bonus odor Christi (srov. 2 Kor 2,15), líbeznou vůni Krista, aby připomínaly jeho způsob jednání a života.

Průvod s eucharistií zpřítomňuje Krista ve vesnicích i městech tohoto světa. Ale znovu chci zdůraznit, že tato jeho přítomnost by neměla být záležitostí jednoho dne, neměla by to být jen nějaká hlučná oslava, na kterou se zase zapomene. Tento průvod s Ježíšem nám připomíná, že bychom ho měli objevovat i při své všední práci. Kromě tohoto slavnostního průvodu by měl tento čtvrtek probíhat i jakýsi tichý a prostý průvod všedního života každého křesťana, člověka, žijícího mezi lidmi, jen s tím rozdílem, že měl to štěstí a dostal víru a božské poslání jednat tak, aby hlásal Ježíšovo poselství na zemi. Máme jistě své chyby, potíže, hříchy. Ale Bůh je stále s námi a my bychom mu měli dovolit, aby nás používal a mohl tak skrze nás neustále procházet mezi lidmi.

Prosme tedy Pána, aby nám dal eucharistického ducha, aby se naše osobní setkání s ním projevovalo radostí, vyrovnaností, touhou po spravedlnosti. A umožněme druhým, aby poznali Krista, snažme se stavět jej na vrchol každé lidské činnosti. Tak se splní Ježíšův slib: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan 12,32).