„Dies natalis“ zakladatele Opus Dei

V posledních letech svého života Josemaría Escrivá sloužil mši v poledne. 26. června 1975 tomu však nebylo. Celebrování mše posunul na dřívější dobu, protože měl v plánu vyrazit ze svého domu – Villa Tevere, ústředí Díla – do Villa delle Rose v Castel Gandolfu, na jih od Říma, kde se nacházela rezidence Římského kolegia svaté Marie, místa, kde jeho duchovní dcery studovaly filozofii, teologii a ducha Opus Dei. Chtěl se s nimi a s dalšími z administrativy ještě před letní přestávkou rozloučit.

Toho čtvrtka v měsíci červnu, hned zrána, zakladatel nějakou dobu rozjímal. Krátce před 8:00 slavil votivní mši k Panně Marii v kapli Nejsvětější Trojice, kde obvykle odpoledne sloužil mši a modlil se. Spolu s ním celebroval otec Javier Echevarría, který kromě toho, že pracoval v Generální radě jako zástupce sekretáře díla svatého Rafaela, byl též jeho osobním sekretářem.

Poté posnídal s otcem Álvarem del Portillo, generálním tajemníkem Díla a knězem, který mu pomáhal v duchovních záležitostech, a s otcem Javierem Echevarríou. V 9:30 všichni tři odešli do garáže. Auto měl řídit architekt Javier Cotelo. Otec Javier měl v rukou broušenou skleněnou figurku a balíček bonbónů, dárky zakladatele pro ženy z Villa delle Rose.

Jakmile vyjeli, modlili se radostná tajemství růžence. Když skončili, byli již na okruhu Raccordo Anulare, který tvoří okružní komunikaci Věčného města. Jeli ve směru hodinových ručiček směrem na jih. Aby oživil konverzaci, Javier Cotelo zmínil, že den předtím navštívil Cavabiancu, sídlo Římské koleje Svatého Kříže, kde studovali a bydleli numeráři z celého světa, kteří v Římě studovali. V té době se dokončovaly práce v kapli Panny Marie Andělské, která měla pojmout všechny studenty, a Javier Cotelo dohlížel na práci malířů, kteří ji zdobili. Později hovořil architekt o některých členech své rodiny.

Krátce předtím než sjeli z Raccordo Anulare se dostali do dopravní zácpy kvůli stavebním prací na vozovce. Jakmile překonali pomalu se pohybující kolonu, pokračovali po silnici Appia Nuova, která navazovala na silnici do Castel Gandolfo. Krajina byla pošmourná a slunce silně pražilo. Klimatizace v autě byla od výjezdu nastavená na minimum.

Auto dorazilo do Villa delle Rose v 10:25. Valeriana de Diego a Concepción del Moral ho přivítaly u brány garáže. Zakladatel je pozdravil a spolu s otcem Álvarem a otcem Javierem se odebral do kaple. Krátkou dobu tam klečel. Aby mohl vstát a pokleknout, požádal o pomoc otce Javiera, který k němu přistoupil, aby se o něj mohl opřít, neboť už několik měsíců byl chatrného zdraví. Při odchodu z kaple políbil dřevěný kříž na zdi. Ženy, které ho doprovázely, mu řekly, že tu jsou ženy z pěti kontinentů, mezi nimi i několik numerářek auxiliar z Keni a první příchozí z Filipín.

Setkání s dcerami

Když vstoupil do obývacího pokoje – pojmenovaný „vějířový“, kvůli jeho výzdobě, – posadil se zakladatel na židli, křeslo s opěrkami, které mu připravili, přenechal otci Álvarovi. Zatímco si dělal pohodlí, jeho dcery ho vesele přivítaly a on s dobrou náladou podotkl: „Máte tak krásné hlasy.“ Na úvod řekl, že než odjede na léto do Španělska, je chtěl navštívit: „Dcery, moc jsem se těšil, že přijedu. V těchto posledních hodinách pobytu v Římě vyřizujeme pár nedokončených záležitostí; takže už nejsem k dispozici pro ostatní: jsem tu jen pro vás.“

Potom připomněl, že předchozí den bylo nové výročí vysvěcení prvních tří kněží Díla, a poprosil o modlitby za své syny, kteří byli v tom roce vysvěceni: „Zdá se, že je jich mnoho, a v této době – vzhledem k tomu, co se tam venku děje – je to něco neuvěřitelného. Přesto jich je velmi málo: hned mizí. Jak vám stále říkám, tuto Boží vodu, kterou je kněžství, země Díla pije proudem.“ A dodal: „Vy máte kněžskou duši, řeknu vám to jako vždy, když sem přijdu; vaši laičtí bratři mají kněžskou duši. Můžete a musíte pomáhat touto svou kněžskou duší. A tak s Pánovou milostí a naším služebným kněžstvím, s kněžími Díla, společně vykonáme velkolepé dílo.“

Od této chvíle se střídaly příspěvky žen z různých zemí – Rakouska, Mexika, Chile, Japonska, Keni – které vyprávěly příběhy o svých rodinách a některých aktivitách v centrech Díla. Když Chilanka Isabel Bustos zmínila příznivý ohlas na jednu katechezi, zakladatel zdůraznil, že úspěch této činnosti „byl plodem Pánova utrpení, Pánovy bolesti; práce a utrpení, které s takovou láskou snášela Matka Boží; modlitby všech vašich bratří; svatosti církve“.

V jednu chvíli se otec podíval na své dcery a vyzdvihl důležitost Římské koleje, která jim pomáhá mít všeobjímající srdce: „Mám za to, že čas dobře využíváte. A také že i trochu odpočíváte, že ano? A věnujete se sportu a jezdíte na výlety. A že především velmi dobře plníte normy[1], a že je to důvodem k modlitbě k Bohu a k jeho požehnané Matce, naší Matce, k svatému Josefovi, našemu otci a pánu, a k našim andělům strážným. A abychom tak pomáhali této svaté církvi, naší Matce, která to tolik potřebuje, neboť to má ve světě v této době tak těžké. Musíme hodně milovat církev a papeže, ať už je to kdokoli. Proste Pána, aby naše služba jeho církvi a Svatému otci byla účinná.“

Potěšilo ho vyprávění Japonky Michiko Yokokury, která poděkovala za to, že se mohla zdokonalit v liturgii a v liturgických zpěvech. Připomněl členy Díla, kteří se chystají založit školu v Nagasaki, a vyzval ji, aby se nadále modlila za svou zem, „protože je to velmi velký národ, aby poznali Ježíše Krista a milovali ho“. Poté řekl Anna Indakuli z Keni: „Budete vykonávat mnoho apoštolské práce po celé Africe a dokonce i v Evropě. Odvahu, odvahu. Vždy vám říkám totéž: že máte před sebou hodně práce.“ A v té chvíli s úsměvem dodal, aby oživil rozhovor: „Trochu života do toho.“ A jedna z nich dodala anekdotu, které se všichni zasmáli.

Od začátku setkání uplynulo 15 minut. Další z přítomných začala s vyprávěním jednoho příběhu, ale tu se musela odmlčet: zakladatelovi nebylo dobře, bylo mu na zvracení a gestem jim naznačil, aby odešly. Don Álvaro poznamenal – snad aby situaci zlehčil – že je velké horko. Těch několik žen, které zůstaly, aby mu pomohly, mu podaly ručníky. Echevarría požádal o lék, který ale neměli, a tak ho šli sehnat do lékárny. Mezitím zakladatel, který se již trochu vzpamatoval, uklidňoval přítomné, že se mu něco podobného ještě nikdy nestalo a že to pravděpodobně způsobilo horko. Po několika minutách sestoupil do prvního patra domu.

Na chvíli se zastavil v hale a poté přešel do pokoje určeného pro kněze, který se staral o vzdělávací aktivity v tomto domě. Tam mu podali lék, který koupili v lékárně, a sklenici vody. Zakladatel svým dcerám znovu opakoval, že mu je velmi líto nepříjemností, které způsobil, a že ho mrzí, že letos do Villa delle Rose jezdil tak málo. Potom před svatostánkem v kapli poklekl a zamířil do garáže, kde na něj již čekal Javier Cotelo. Nasadil si sluneční brýle. Mezitím dal otec Javier Echevarría do auta lavor s ručníkem, které jim pro případ potřeby dali. Bylo 11:15.

Úmrtí

Při nastartování motoru se rozsvítila kontrolka rezervního paliva. Navzdory této nepříjemnosti Javier Cotelo odhadl, že mají dostatek benzínu na to, aby dojeli do Villa Tevere. Otec Álvaro požádal, aby se vrátili co nejrychlejší cestou, a po krátké poradě s otcem Javierem se architekt rozhodl jet zpáteční cestu stejnou trasou.

Během cesty téměř nemluvili. Javier Cotelo řídil rychle, ale bez nervozity. Občas se podíval do zpětného zrcátka na tvář zakladatele: „Byl trochu bledý, vypadal unaveně a jako by potřeboval více vzduchu.“ Vzpomínal, že po chvíli, „i když jsme ho rozhovorem trochu rozptýlili, jeho výraz stále prozrazoval velkou únavu“.

Do garáže ve Villa Tevere dorazili v 11:55. Zakladatel si vyměnil brýle a poté s jistou obratností vystoupil z auta. Naopak po schodech, které vedly do přízemí Villa Vecchia v budově Villa Tevere, kde bydlel a pracoval, stoupal velmi pomalu a zastavoval se na každém schodu. Z přízemí zavolal otec Javier otce José Luise Soriu, kněze a lékaře. Zakladatel a otec Javier vešli do pracovny, zatímco otec Álvaro zůstal venku, aby José Luisovi Soriovi vysvětlil, co se stalo.

V tu chvíli uslyšeli silný hluk a Echevarría vykřikl. Zakladatel upadl na zem, uhodil se do hlavy a byl v bezvědomí. Okamžitě ho posadili a opřeli o stěnu místnosti. Podle otce Javiera „po několika minutách – stále se zdálo, že dýchá – jsme ho celého položili na zem a hlavu mu podložili složeným ručníkem“. Otec Álvaro „začal s umělým dýcháním a srdeční masáží“. Poté mu podložili hlavu polštářem z postele otce Álvara. Otec Javier přinesl kyslíkovou láhev a masku a nasadil mu ji na obličej. Lékař mu do levé paže píchl injekci Coraminu, aby se zlepšila srdeční a dýchací činnost. A otec Álvaro mu udělil svátostné rozhřešení.

Všechno se odehrálo tak rychle, že v tom zmatku je ani nenapadlo zavolat sanitku, neboť tam byl lékař a udělalo se vše potřebné. Nyní však museli řešit to, že tělo na léčbu nereagovalo. Ve 12:35 přivolali další dvě osoby z Generální rady, Fernanda Valenciana a otce Daniela Cummingse, aby se střídali v umělém dýchání. Mezitím otec Álvaro zavolal hlavní sekretářku Carmen Ramosovou, aby svolala ženy, přítomné v domě, do kaple, a aby se alespoň deset minut velmi intenzivně modlily na velmi naléhavý úmysl. Poté požádal, aby mu přinesli svaté oleje, a udělil zakladateli poslední pomazání.

V 13:05 dorazili doktor Juan Manuel Verdaguer a Umberto Farri, zástupce tajemníka Svatého Gabriela, s přístrojem EKG, který si vyzvedli v ordinaci jednoho lékaře. Výsledek byl negativní. Jak poznamenal otec Javier, José Luis Soria „se snažil podat další injekci Coraminy, ale nepodařilo se mu trefit žílu, a tak ji podal intramuskulárně. Poté – jak uvedl – mu podal další injekci adrenalinu do srdce a hned nato ještě jednu. Jak dodal, nebyl cítit ani puls, ani zornice nereagovaly na světlo baterky, ani nebylo slyšet srdeční tep.“ Vyčerpaný José Luis Soria „mu zavřel oči, protože je měl pootevřené“. Uvedl, že „jediný hmatatelný puls již pocházel z kontrakcí vyvolaných srdeční masáží, a to ani ne vždy“, a řekl, že pokud se nestane zázrak, otec zemřel, protože jeho oči nereagovaly.

Oznámili to ostatním členům Generální rady a otec Álvaro nahlas pronesl modlitbu za zemřelé. Poté sundali zakladateli kyslíkovou masku. Mezitím otec Álvaro zavolal Carmen Ramosové, aby tuto smutnou zprávu sdělila ženám z Díla. Bylo 13:30.

Del Portillo, Echevarría a Soria oblékli tělo do rubáše. Potom s pomocí dalších členů Generální rady snesli zakladatele do kaple Panny Marie Míru, aby tam bylo tělo vystaveno a připraveno k pohřbu a pohřbení.

Odkaz svatého Josemaríi

Ještě neměl ani 26 let, když Josemaría Escrivá přijal od Boha poslání hlásat, že všichni v církvi jsou povoláni ke svatosti, ke sjednocení se s Ježíšem Kristem. Snažil se tento duch sám ztělesňovat; hledal muže a ženy, kteří by se cítili povoláni žít tohoto ducha tam, kde žijí a pracují; a založil instituci, Opus Dei, která toto poselství šířila po celém světě.

V posledních letech svého života svatý Josemaría opakovaně říkal, že až zemře, jeho děti nemohou sejít z cesty, kterou mají následovat, protože duch Opus Dei je „vytesán“. Po jeho smrti pochopili smysl těchto slov. Duch Díla byl vytesán do života zakladatele. Jeho příklad dennodenně odevzdávaného života inspiroval členy Díla, spolupracovníky i přátele k touze stát se svatými.

Zakladatel tohoto ducha předával i prostřednictvím svého učení. Každého svou řečí a pohledem přitahoval. Cítil potřebu sdílet poselství, které od Boha obdržel. A činil tak při kázáních a rozhovorech s rodinami, při osobních setkáních i před početným publikem.

V rámci tohoto učení předával ducha Opus Dei též prostřednictvím svých spisů. Kniha Cesta, vydaná v milionech výtisků v mnoha jazycích, podnítila mnoho lidí hledat osobní vztah s Ježíšem Kristem. Napsal 6 instrukcí a 42 obšírných dopisů vysvětlujících ducha Díla svým synům a dcerám. Kromě toho věnoval rozsáhlou sbírku dopisů přátelům a známým, v níž se odráží velká vášeň Božího člověka.

Svatý Josemaría zasvětil celý svůj život, počínaje 2. říjnem 1928, projektu budování Opus Dei ve věrnosti světlu, které přijal od Boha. Ve věku 73 let předal štafetu další generaci.

^[1] Svatý Josemaría chápal „normy životního plánu“ jako soubor zbožných praktik a křesťanských zvyků, které v průběhu dne vymezují čas věnovaný výhradně Bohu a neustálému se obracení k Pánu. Tento výraz, známý v duchovní literatuře té doby, mohl být převzat z knihy Plan de Vida (Životní plán), kterou v roce 1909 vydal svatý Pedro Poveda, s nímž zakladatel Opus Dei udržoval hluboké přátelství. V každém případě si jej (výraz) svatý Josemaría osvojil a často jej používal (Diccionario de san Josemaría - Slovník svatého Josemaríi, heslo: Plan de vida).