Svaté si často představujeme jako hrdiny schopné neopakovatelných činů. Příběh Isidora Zorzana však ukazuje jiným, nám bližším směrem: ke svatosti, která se uskutečňuje v péči o druhé, den za dnem, obyčejnými skutky, až k ochotě položit za ně vlastní život.

Isidoro nebyl hrdina. Byl laskavým a velkorysým inženýrem, zapáleným pro svou práci, i když v ní nijak zvlášť nevynikal, člověkem s houževnatou vůlí a téměř dětským nadšením pro výlety do hor. Od dětství měl prostou a pevnou zbožnost, kterou nikdy neopustil^[1]. Když se ke krachu banky, do níž rodina vložila svůj majetek, přidala předčasná smrt jeho otce a staršího bratra, musel převzít péči o matku a sestru^[2]. Byl to zkrátka obyčejný člověk s problémy, jaké máme všichni.

Narodil se v Buenos Aires v roce 1902 jako syn španělských emigrantů a ještě jako téměř malé dítě se vrátil do Španělska. Bývalý spolužák Josemaríi Escrivá se 24. srpna 1930 stal jedním z prvních, kdo se zavázali žít své křesťanské povolání uprostřed světa podle ducha Opus Dei, které jeho přítel krátce předtím založil^[3]. Pracoval u Andaluských železnic v Málaze a do Madridu jezdil jen čas od času. Výhrůžky smrtí, které tam dostával kvůli tomu, že byl aktivním katolíkem, urychlily jeho přestěhování do hlavního města^[4]. Když 18. července 1936 vypukla občanská válka, bylo Isidorovi 34 let a v Madridu byl zpět teprve něco málo přes měsíc.

Mohl zůstat v bezpečí. Dům, v němž žil se svou matkou a sestrou, byl pod ochranou argentinského velvyslanectví. První dva měsíce zůstával zavřený doma: z Málagy totiž milicím v Madridu předali jeho jméno a popis. Koncem září však s jiným účesem, slunečními brýlemi a velmi provizorními doklady znovu vyšel do ulic kvůli něčemu, co považoval za důležitější než vlastní bezpečí^[5].

Josemaría Escrivá – kterému jeho blízcí říkali Otec – byl jako kněz v nebezpečí smrti, stejně jako každý, kdo by mu poskytl útočiště^[6]. Poté, co několikrát změnil místo pobytu, se mu podařilo ukrýt na psychiatrické klinice doktora Suilse^[7]. Právě zde se skrytá činnost Isidora dostává ke svému jádru: obstarává chléb a víno, aby Otec mohl sloužit mši svatou, a po jejím skončení přebírá konsekrované hostie, aby mohl přinášet svaté přijímání ostatním členům Díla, jejich příbuzným a dalším známým^[8]. Eucharistie se tak stává skrytou nití, která propojuje jeho cesty: tím, co po městě přenáší spolu s dopisy a potravinami, je především Kristus. Pro některé – vězněné nebo izolované na některém z velvyslanectví – mohlo být toto svaté přijímání po celé týdny jejich hlavním spojením se svátostmi.

Těmto mladým lidem, rozptýleným a nacházejícím se ve velmi rozdílných situacích^[9], bylo třeba přinášet nejen zprávy, ale také, jak říkával Isidoro, „Otcovo srdce“.

Jedna příhoda ho vystihuje dokonale. Vicente Rodríguez Casado se uchýlil na norské velvyslanectví a byl tam od všech odříznutý. Přibližovat se k budově bylo riskantní: okolí hlídaly milice. Přestože Vicente Isidora prosil, aby za ním nechodil tak často, Isidoro se usmál a odpověděl: „Boha nelze překonat ve velkorysosti.“ Připadalo mu naprosto přirozené přicházet za ním a přinášet mu teplo rodiny. Teprve později se Vicente dozvěděl, že se o těchto návštěvách vedly záznamy a že Isidora při vstupu prohledávali^[10].

Utéci nebo zústat?

Kolem ledna 1937 začalo být zřejmé, že válka bude dlouhá a že nestačí pouze přežívat v úkrytech v Madridu. Escrivá nechtěl zachránit jen sebe, ale všechny své duchovní syny – tak nazýval první členy Díla –, a proto začal připravovat jejich evakuaci diplomatickou cestou na druhou stranu fronty^[11]. Díky José Maríovi Gonzálezovi Barredovi našlo několik z nich útočiště na honduraském konzulátu, kde čekali na odjezd, o němž se tehdy věřilo, že je otázkou nejbližší doby^[12].

Tehdy přišla pro Isidora rozhodující zkouška. Koncem března mu argentinské velvyslanectví nabídlo možnost opustit Madrid společně s rodinou. Protože se tehdy už považovala evakuace těch, kteří se ukrývali na konzulátu^[13], za prakticky jistou, mohl odjet a později se s Otcem setkat mimo nebezpečí. Poradil se s Escrivou, který mu ponechal naprostou svobodu, a rozhodl se zůstat. Proč? Protože v Madridu stále zůstávalo mnoho dalších: José María Hernández Garnica ve vězení, Vicente na norském velvyslanectví, Miguel Bañón a Manuel Sainz de los Terreros odkázaní sami na sebe, ale také Dolores a Carmen, Escrivova matka a sestra, a rodiny všech ostatních. Isidoro se vzdal možnosti dostat se do bezpečí, aby je nenechal samotné. Přijal hlad a strach obleženého města a možná tím riskoval i vlastní život^[14]. Evakuace se navíc nakonec o několik měsíců zpozdila a jeho péče se vztahovala také na ty, kteří se ukrývali na konzulátu.

Růst dovnitř

Od té chvíle se Isidoro stal důležitým článkem, který udržoval tuto rozptýlenou rodinu pohromadě. Každé ráno vyzvedával na diplomatickém zastoupení poštu a obstarával nejrůznější pochůzky: sháněl oblečení, jídlo, léky nebo slovník. Protože neměli hodinky, dal jim své vlastní. Dopisy, které mu svěřili, odesílal z Madridu a přijímal ty, které přicházely z Levante a z Daimielu: Francisco Botella a Lola Fisac byli požádáni, aby vždy psali na jeho adresu, aby nikoho nevystavili nebezpečí^[15].

Odpoledne měla jiný ráz. Isidoro navštěvoval jednoho po druhém, rozdával jim svaté přijímání, modlil se s nimi a probíral nevyřízené záležitosti a plány. Od konce března se začal ve svém domě scházet s Manuelem Sainzem de los Terreros, s José Maríou Albaredou – který v září 1937 požádal o přijetí do Díla – a s jeho přítelem Tomásem Alvirou. V dubnu si předsevzal, že se s nimi bude vídat každý den, protože, jak si poznamenal, „stále více cítíme potřebu této jednoty“.

Zvláštní péči věnoval jedné věci: když dorazily poznámky z rozjímání, která Otec vedl na konzulátu, probíral je se Sainzem de los Terreros a s Albaredou a někdy jim tyto komentáře sloužily jako podklad k modlitbě. Potom je nosil Bañónovi a Vicentemu je vysvětloval ústně, protože při návštěvách u něj nebylo vhodné mít u sebe žádné písemnosti. Zatímco je válka oddělovala, život modlitby tak přecházel z ruky do ruky.

Ve svém deníku zaznamenal, co mu tato setkání přinášela. Napsal, že se jejich rozhovory vždy točily kolem Díla, takže události války téměř ani nekomentovali; a že téměř bez povšimnutí trávili více než hodinu rozjímáním o zlu, které je obklopovalo, „tak jako to zřejmě dělali první učedníci, když byli tolik pronásledováni“. Dílo jim podle něj pomáhalo „chápat pravou lásku a žít křesťanské bratrství“^[16].

Konec války a závěr Isidorova života

V prosinci 1937 se Escrivovi konečně podařilo překročit Pyreneje a dostat se na druhou stranu, doprovázen malou skupinou; nebylo pro něj snadné smířit se s tím, že odchází bez všech svých duchovních synů^[17]. Isidoro zůstal, jak se rozhodl už před devíti měsíci, a s mimořádným nasazením se věnoval především jejich rodinám^[18]. Staral se o Santiaga, Otcova mladšího bratra – kterého Escrivá požádal, aby se místo pokusu o nebezpečný přechod hranic vrátil ke své matce a sestře^[19] –, jako by byl jeho vlastní: zapsal ho na střední školu a učil ho cizí jazyky. Doprovázel až do konce života otce Álvara del Portillo, který nemohl bez nebezpečí opustit konzulát. A když zemřel otec rodiny Fernández Vallespínových, Isidoro okamžitě přišel; když později onemocněla jeho dcera, zjistil, že léčba není vhodná, a našel jí jiného lékaře^[20].

To všechno ho vyčerpávalo. V té době vážil 48 kilogramů^[21]; nevíme, kolik vážil na konci války po dalších měsících strádání, i když lze předpokládat, že ještě méně^[22]. Když se Escrivá 28. března 1939 vrátil do Madridu, Isidoro ho šel přivítat a vzápětí musel ulehnout, aby se zotavil. Dne 1. května se vrátil ke své práci na železnici. Koncem roku 1940 se objevily první příznaky nemoci, která ho v roce 1943 přivedla ke smrti: Hodgkinova lymfomu, který je dnes léčitelný.

Svůj úkol dovedl až do krajnosti: téměř devět set dní podporoval ty, kteří zůstali v Madridu. Nebyl jediný, kdo zůstal věrný – i ostatní vytrvali, jak mohli, ve vězení nebo v úkrytu, všichni podporováni Escrivou –, ale Isidorovi připadla výjimečná úloha. Inspirován silným otcovstvím, které viděl u Otce, se každý den vydával pro muže, které znal sotva čtyři roky, a pro jejich rodiny.

Tato obětavost měla svou cenu: on, který se mohl uchýlit do bezpečí, zůstal a vydal se pro druhé beze zbytku. Díky jeho stálé přítomnosti však tito muži mohli na vlastní kůži zakusit, že jsou skutečně rodinou. Právě v tom spočívá odkaz Isidora Zorzana: ve věrnosti tvořené drobnými skutky, v nichž mnozí bez velkých slov rozpoznávali něco z Božího otcovství.

^[1] srov. T. A. McDonough, Ordinary life, extraordinary living, Scepter Publishers, New York 2024, s. 10-11 (dále jako OLEL).

^[2] srov. OLEL, s. 10.

^[3] V červnu 1936 mělo Opus Dei dvacet šest členů a Isidoro byl z nich nejdéle v Díle: srov. J. L. González Gullón, Escondidos, Rialp, Madrid 2018, s. 11n. (dále jen ESC). Bylo mezi nimi 21 mužů a 5 žen. Po Isidorovi následovalo podle délky členství pět pracujících, kteří se připojili v letech 1932 až 1934 (Juan Jiménez Vargas, José María González Barredo, Manuel Sainz de los Terreros, Ricardo Fernández Vallespín a Miguel Bañón), a patnáct vysokoškolských studentů.

^[4] srov. OLEL, s. 59.

^[5] srov. OLEL, s. 93-94.

^[6] Během války bylo zavražděno 6 806 kněží a řeholníků: srov. A. Montero Moreno, Historia de la persecución religiosa en España. 1936–1939, BAC, Madrid 1999, s. 760–763; citováno v ESC, s. 38.

^[7] Otec nastoupil na kliniku doktora Suilse 7. října 1936: srov. ESC, s. 73.

^[8] srov. OLEL, s. 96.

^[9] srov. ESC, s. 102-113.

^[10] srov. OLEL, s. 99.

^[11] srov. ESC, s. 132-133.

^[12] Mezi 13. březnem a 7. dubnem 1937 našli útočiště na honduraském konzulátu Álvaro del Portillo, Josemaría Escrivá, jeho bratr Santiago, Eduardo Alastrué a Juan Jiménez Vargas: srov. ESC, s. 159n. Očekávalo se, že k evakuaci dojde mezi 8. a 10. dubnem: srov. ESC, s. 235.

^[13] Dne 29. března si Isidoro do svého deníku poznamenal: „Pokud jde o evakuaci, je už zařízena.“ (ESC, s. 235).

^[14] srov. OLEL, s. 130. Od léta 1938 museli také cizí státní příslušníci zdůvodňovat svou přítomnost v Madridu.

^[15] srov. ESC, s. 245-246.

^[16] srov. ESC, s. 245.

^[17] Spolu s ním překročili Pyreneje Juan Jiménez Vargas, José María Albareda, Manuel Sainz de los Terreros, Miguel Fisac, Tomás Alvira, Francisco Botella a Pedro Casciaro: srov. ESC, s. 311–313.

^[18] srov. OLEL, s. 118.

^[19] Přestože se Santiago spolu s ním ukrýval na honduraském konzulátu, Escrivá rozhodl, že se vrátí domů ke své matce a sestře a že se nebude pokoušet o nebezpečný přechod hranice.

^[20] srov. OLEL, s. 122.

^[21] srov. OLEL, s. 122.

^[22] srov. OLEL, s. 126.