Jsme sevillská rodina, máme tři dcerky a synka, jak se v mém kraji říká. Moje matka je Cádizanka. Její rodiče, pocházející z Valencie, se přestěhovali na Isla Mayor (Sevilla), aby pěstovali rýži na půdě poblíž solných bažin řeky Guadalquivir. Dědeček zemřel v mladém věku a babičce zůstaly na výchovu čtyři děti. A tak půda, kterou obdělával tento dobrý člověk, zůstala ladem.

Uplynulo několik let a můj otec se stal správcem statku v ruinách, ale s půdou, která se dala obdělávat. To přineslo rodině radost, ale i jisté neshody, jež se někdy obrátily v hádky v rodině.

Kvůli jednomu bratru mé matky, který byl nemocen na schizofrenii, se rodiče nechtěli statku vzdát, protože dům, kde strýc bydlí, má velké náklady a ty se pokrývají z výdělku při obdělávání zmíněné půdy.

Nicméně tento rok se můj otec rozhodl, že půda, která je občas předmětem hádek, se rozdělí mezi bratry mé matky. To mělo přispět k jednotě v rodině. Po vyřešení problémů s pokrytím výdajů mého nemocného strýce začalo dobrodružství s nalezením vhodného kupce.

A nyní vstupuje do hry Chiqui (přezdívka dona José Maríi), neboť kupec na sebe nechal dlouho čekat a my jsme se proto rozhodli poprosit našeho dobrého přítele José Maríu: „José Marío, můj příteli, ať se tento statek prodá“. Po dlouhých modlitbách a nepovedených kupcích znalec, který pomáhal otci s prodejem a zároveň můj dávný přítel ze školy, našel rodinu, která souhlasila s cenou i podmínkami stanovenými mými rodiči. Z toho jsme měli velkou radost.

Děkujeme José María Hernández Garnicovi za vyslyšenou prosbu, jež napomohla ke sjednocení naší rodiny, a také tomu, že jsme se mohli pustit do dalších projektů s penězi získanými z tohoto prodeje.

A.G.N., Valladolid, España