Děkuji faráři farnosti sv. Alberta Velikého, otci Luisovi Augustovi, za jeho milé pozvání k účasti na této skromné poctě Isidoru Zorzanovi, a to právě na místě, kde spočívají jeho ostatky a kam je přichází uctít tolik lidí z celého světa.

Stejně jako ve čtyřicátých letech, mnozí si dnes vzpomínají, jak doprovázeli přítele či příbuzného, aby se u hrobu Isidora Zorzana na hřbitově Almudena pomodlili a s důvěrou mu svěřili své hmotné i duchovní potřeby. A protože je dobrým přítelem Boha i nás, určitě se on za tyto úmysly i za nás přimluví.
Dnes jsme se zde sešli, abychom oslavili, že náš společný přítel Isidoro Zorzano byl Svatým otcem Františkem prohlášen za ctihodného Božího služebníka. Od 22. prosince roku 2017 totiž církev přestala sloužit mše za jeho duši a od té doby je to vzor a přímluvce pro všechen Boží lid.

Co bylo v životě Isidora Zorzana nejdůležitější?

Je tedy logické, že si nyní v tomto sále, obklopeni tolika mladými lidmi, kteří jsou svědky neustávající úcty k němu a jeho pověsti svatosti, znovu pokládáme zásadní otázku: Co je středem života tohoto nového ctihodného služebníka Božího?

Odpověď je jednoduchá: Isidoro byl muž, který miloval Boha i své bližní a byl velkým pracantem. První odpověď nám připomíná, že láska k bližnímu je Ježíšovým přikázáním, a druhá, že patřil k Opus Dei.

Co je podstatou života nového ctihodného Božího služebníka? Odpověď je jednoduchá: Isidoro byl muž, který miloval Boha i bližní a byl velkým pracantem

Kongregace pro svatořečení uvádí stručně v dekretu, kterým je Isidoro jmenován ctihodným Božím služebníkem, že měl obvyklou inteligenci a byl cílevědomý, vytrvalý. To je, že Bůh dává průměrným talentům přednost, a jsou to právě ony, které obvykle posouvají vpřed církev i občanskou společnost; je tedy zapotřebí i druhá část: vytrvalost a stálost. Nezapomínejme, že pevnost znamená milovat s vytrvalostí. A dnes, stejně jako včera, můžeme mít ty i já to štěstí, že jsme oporou pro Boha. Že jsme se těšili Boží důvěře.

O tom, že Isidoro byl velkým pracantem, svědčí skutečnost, že po jeho smrti ho musely zastoupit hned tři osoby. A co je nejdůležitější: byl velkým pracantem, který se snažil svou práci posvěcovat, to znamená snažil se ji vykonávat před Bohem a ve službě lidem.

Jak řekl jeden dobrý muž z Antequeru v roce 1972, když povzbuzoval své děti, aby se zúčastnily setkání v Jerez de la Frontera (Cádiz) se svatým Josemaríou: „Musíte poslouchat toho člověka, jak mluví o Bohu a o cestě k Bohu. Pracovat, pracovat, všichni musíme pracovat; takže pokud si navíc zasloužíte nebe, zabijete dvě mouchy jednou ranou.“

Tuhle záležitost nevyřešíme nějakým přemýšlením o tom, jak se vypořádat s povinností pracovat, jde tu o něco mnohem hlubšího: Bůh se připletl do naší cesty. Překračuje prostorová a časová vymezení, je nablízku, nedaleko, je plný důvěry a každému z nás osobně našeptává: „Pojď, následuj mě.“ Ale následuj mě uprostřed světa, abych byl přítomen ve tvém životě i v životech tvých blízkých.

Vědět, že nás Bůh povolal ke svatosti, znamená být člověkem, kterému Bůh důvěřuje. Bůh důvěřuje každému z nás, i když si to ne vždy uvědomujeme. Svatí nám svým příkladem pomáhají připomínat si tuto pravdu o Pánově přízni a o tom, že konkrétně povolává každého člověka.

V Málaze rozvíjel své sociální aktivity, pomáhal potřebným, především ve spolupráci s církevními organizacemi a s občanskými a akademickými sdruženími

Na osobním příběhu každého z nás záleží, protože je součástí Božích plánů. Ohledně Isidora, jeho rodina se přistěhovala do Logroña z Argentiny a o několik let později zkrachovala argentinská banka, ve které měli uložené své úspory. Dá se říci, že to byla rodina emigrantů, která o všechno přišla.

Prozřetelností se stal na gymnáziu v Logroñu spolužákem svatého Josemaríi a mezi nimi se utvořilo přátelství. Poté s velkým úsilím dokončil studium inženýrství v Madridu a začal pracovat v Málaze.

Tam se projevila jeho sociální angažovanost; pomáhal potřebným, především ve spolupráci s církevními institucemi (federace katolických studentů a diecézní rada Katolické akce), ale také v občanských a akademických sdruženích. Navázal mnoho přátelství a sociálních kontaktů.

Po osudovém setkání se svatým Josemaríou v Madridu, kde konečně objevil cestu, kterou mu Bůh od věčnosti vytyčil, zahájil svou cestu v Opus Dei. S velkým úsilím a velkorysostí plnil úkoly, které mu byly svěřeny, a jeho odvaha během války mu umožnila navštěvovat a pomáhat mnoha pronásledovaným v republikánském Madridu.

Nejtypičtější ctnosti Isidora Zorzana

Jednou z nejcharakterističtějších ctností, která pramenila z pokory, byla schopnost zůstat nepovšimnut. Isidoro byl velkou oporou pro zakladatele Opus Dei v počátcích Díla. Lidé mu důvěřovali a tato důvěra mu umožňovala formovat ostatní v duchu služby, v dobře odvedené práci a v plnění běžných povinností křesťana.

Ve společnosti Renfe byl vynikajícím šéfem svým podřízeným při jeho profesní činnosti a skvělým učitelem učňů v dílnách, jak o tom svědčí četná svědectví.

Svou nemoc snášel bez stížností a s takovou důstojností, že budil obdiv zdravotnického personálu i těch, kteří ho navštěvovali v nemocnici, kde byl hospitalizován a kde zemřel – lidé zvyklí vídat takové pacienty. Ale zaznamenali nadpřirozeného ducha, s nímž posvěcoval toto poslední období svého života.

V posledních měsících pobytu v klinice si Isidoro velmi rád hrál s malým vláčkem, který mu položili na noční stolek, a snil o tom, že zapíská a uzdraví se, aby se mohl vrátit do práce. Věděl, že bude věrný i později, pokud bude věrný nyní, právě teď. Jak říkali ti mladí lidé, když slyšeli svatého Josemaríu říkat: Hodie, nunc, dnes, nyní. Dnes, nebo nikdy.

Jeden z jeho kolegů si do diáře zapsal jakýsi ‚epitaf‘: „Isidoro zemřel. Prošel životem nepovšimnut. Splnil svou povinnost. Velmi miloval. Dbal na detaily a vždy se obětoval.“

Po jeho smrti byla nápadná jeho pověst svatosti přetrvávající a šířící se i po uplynulých sedmdesáti čtyřech letech; velký počet milostí, které přicházejí v rámci postulace jeho kauzy, a lidová zbožnost neustále rostou (zejména zde ve Španělsku a v Argentině, ale také v Polsku, Japonsku a mnoha dalších zemích). Přichází stovky vyslyšených milostí, „orientovaných“ zejména na pracovní záležitosti, na práci se stroji a na ekonomické organizace.

José Manuel Casas Torres, jeden z jeho kolegů, si do svého diáře zapsal jakýsi „epitaf“: „Isidoro zemřel. Prošel životem nepovšimnut. Splnil svou povinnost. Velmi miloval. Dbal na detaily a vždy se obětoval.“

Jako vzor a přímluvce Isidor vždy předloží Bohu naše prosby, zvláště ty, které se týkají svatého života v dobře vykonávané profesionální práci a skrytého a mlčenlivého ducha služby druhým. Isidoro nás vede k tomu, abychom si stále více uvědomovali, že nám Bůh důvěřuje, tak jako důvěřoval jemu.