Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a mé syny!
Ještě jsou velmi čerstvé ony tak důležité okamžiky v životě církve, kterých jsme byli svědky: zvolení nového římského biskupa. Jsou to momenty, kdy zakoušíme zvláštním způsobem působení Přímluvce, jak to také řekl Benedikt XVI. na začátku svého pontifikátu: „Ano, církev je živá; toto je úchvatná zkušenost těchto dní. (...) A církev je mladá. Nese v sobě budoucnost světa, a proto ukazuje také každému z nás cestu do budoucnosti. Církev je živá a my to vidíme: zakoušíme radost, kterou Vzkříšený slíbil svým.“[1]
S velkou radostí ve spojení s celou církví jsme přijali volbu papeže Františka, který s sebou přinesl nový závan spirituality, touhu zlepšovat. Na slavnost svatého Josefa, v den, kdy nový římský biskup slavnostně započal svou službu Nejvyššího pastýře univerzální církve, jsme jasně cítili, že Panna Maria a svatý patriarcha Josef bdí nad církví v každém okamžiku; Kristova nevěsta totiž nikdy není sama v proměnách, kterými prochází.
Jak prožívá Josef své povolání ochránce Marie, Ježíše a církve?, ptá se papež František. A odpovídá: V ustavičné pozornosti vůči Bohu, otevřenosti k Jeho znamením, disponibilitě k Jeho plánu, nikoli svému. A to je to, co Bůh žádal od Davida, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Bůh si nepřeje dům zbudovaný člověkem, ale touží po věrnosti vůči Svému Slovu, Svému plánu. Bůh sám si buduje dům z živých kamenů označených Jeho Duchem. A Josef je „ochráncem“, protože umí naslouchat Bohu, nechá se vést Jeho vůlí, a právě proto má větší vnímavost pro lidi, kteří jsou mu svěřeni. Dovede číst události realisticky, je pozorný k tomu, co se děje kolem, a umí přijmout ta nejmoudřejší rozhodnutí.[2] Jak jsem vám napsal ještě před zvolením a pak jsem to zopakoval – následuje nauku našeho Otce - , už teď milujeme nového papeže s obrovskou nadpřirozenou i lidskou láskou a zároveň se snažíme podporovat vydatnou modlitbou a umrtvováním první kroky jeho služby, které jsou vždy důležité.
Včera začala velikonoční doba. Aleluja plné jásotu, které stoupá od země k nebi ze všech částí světa, vyjadřuje neochvějnou víru církve ve svého Pána. Ježíš skrze svou potupnou smrt na kříži dostal od Boha Otce prostřednictvím Ducha svatého nový život - život plný slávy ve svém nejsvětějším lidství -, jak vyznáváme každou neděli v jednom ze článků Kréda: ten Ježíš - perféctus homo, dokonalý člověk -, který trpěl pod Pontiem Pilátem a byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých podle Písma,[3] aby už nikdy nezemřel, a jako závdavek našeho budoucího vzkříšení a života, který očekáváme. Proto se modleme spolu s církví: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti, Bože, vždycky a všude vzdávali díky; abychom tě chválili a oslavovali zvláště nyní, v době velikonoční. Vždyť naše velikonoční oběť je tvůj Kristus. On je ten Beránek, který byl zabit za hříchy světa: svou smrtí naši smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život.[4]
Snažme se s pomocí Přímluvce prohlubovat v tomto velkém tajemství víry, na kterém stojí – jako budova na základech – celý křesťanský život. „Tajemství Kristova vzkříšení – učí Katechismus katolické církve - je skutečná událost, spojená s historicky zjištěnými úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon.“[5] To vysvětloval svatý Pavel křesťanům v Korintu: Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti.[6]
Naprosto výjimečný charakter Kristova vzkříšení spočívá v tom, že se jeho nejsvětější lidství, spojením duše a těla mocí Ducha svatého, úplně proměnilo ve slávě Boha Otce. Je to historická událost, o které máme naprosto důvěryhodná svědectví, ale je to zároveň a především základní předmět křesťanské víry. Pán „ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to ‚člověk z nebe‘ (srov. 1 Kor 15,35-50).“[7]
Rozjímejme nad touto částí jedné homilie svatého Josemaríi: Kristus žije. Ježíš je Emanuel: Bůh s námi. Jeho vzkříšení nám dává poznat, že Bůh neopouští své věrné (…). Kristus žije ve své církvi: Říkám vám: je to pro vás dobré, abych já odešel, jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7). Takový byl Boží záměr: Ježíš tím, že zemřel na kříži, nám dal ducha pravdy a života. Kristus je ve své církvi stále přítomen: ve svátostech, v liturgii, v hlásání, v celé její činnosti. Zvláštním způsobem je Kristus stále přítomen i mezi námi, denně se nám dává v eucharistii, proto je mše svatá středem a kořenem křesťanského života. Při každé mši svaté je vždy přítomen celý Kristus, hlava i tělo. Per Ipsum et cum Ipso et in Ipso (Skrze něho a s ním a v něm). Protože Kristus je cesta, prostředník, v něm nacházíme všechno, bez něho je náš život prázdný. Ve jménu Ježíše Krista a na jeho pokyn odvažujeme se říkat – audemus dicere – Pater noster, Otče náš. Odvažujeme se nazývat otcem Pána nebe i země. Přítomnost živého Ježíše ve svaté hostii je zárukou jeho skutečné přítomnosti ve světě.[8]
Vzkříšený Ježíš je také Pánem světa, Pánem dějin: nic se nemůže stát, pokud to on nechce nebo nedovolí ve svém božském spásonosném záměru. Svatý Jan nám to prezentuje v knize Zjevení v celé slávě: a uprostřed těch svícnů [jsem uviděl] (postavu) podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. Jeho hlava a vlasy byly bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako ohnivý plamen, jeho nohy jako z mosazi rozžhavené v peci, jeho hlas jako hukot množství vod. V pravé ruce držel sedm hvězd, z úst mu vycházel ostrý dvojsečný meč a jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle.[9]
Toto panství našeho Pána nad světem a nad dějinami v celé jejich šíři vyžaduje, abychom se my, jeho učedníci, snažili uskutečnit jeho království na zemi. Je to úkol, který vyžaduje nejen milovat Boha z celého srdce a z celé duše, ale milovat afektivně i efektivně, činem, doopravdy,[10] naše bližní, zvláště ty nejpotřebnější. Velmi dobře lze pochopit - napsal svatý Josemaría - netrpělivost, úzkost i obavy lidí s duší přirozeně křesťanskou, takových lidí, kteří se nehodlají smířit s osobní i společenskou nespravedlností, jakou může způsobit lidské srdce. Po tolika staletích vzájemného soužití lidí můžeme stále pozorovat války, nenávist, ničení, fanatismus v očích těch, kteří nechtějí vidět, a v srdcích těch, kteří nechtějí milovat.[11]
Jak víte, toto je jedna z věcí, na kterých novému papeži záleží, jak dává najevo od začátku svého pontifikátu. Povzbuzeni příkladem a učením našeho Otce pokračujme ve snaze přinést Kristovu lásku, duchovní a hmotnou péči o ostatní, do našeho pracovního prostředí. Toto dělejme osobně, ale ke spolupráci vyzývejme i ostatní. Nikdy nezapomínejme, že Opus Dei vzniklo a sílilo z Boží vůle mezi chudými a nemocnými v nejposlednějších čtvrtích Madridu. Jim se náš Zakladatel věnoval velkoryse a hrdinně, mnoho a mnoho hodin, v začátcích Díla. V roce 1941 napsal: Nemusím vám připomínat, protože to vidíte, že Opus Dei se zrodilo mezi chudými v Madridu, v nemocnicích a v chudých čtvrtích. My se o chudé, o děti a o nemocné staráme stále. Je to tradice, která v Díle bude vždy.[12]
Několik let potom doplnil svatý Josemaría toto učení slovy, která si uchovávají svoji aktuálnost: V těchto zmatených časech – napsal – se neví, co je pravice, střed ani levice, a to jak na poli politickém, tak sociálním. Ale pokud se pod pojmem levice rozumí snaha zajistit určitou životní úroveň pro chudé, tak aby se všichni mohli těšit z práva na život s alespoň minimálním pohodlím, aby mohli pracovat, mít péči v nemoci, bavit se, mít děti a moci je vychovávat, být zajištěni na stáří, pak já jsem z levice více než kdokoli jiný. Samozřejmě toto všechno v rámci sociální nauky církve a bez paktování s marxismem nebo ateistickým materialismem, ani s třídním bojem, protikřesťanským, protože v těchto věcech nesmíme ustoupit.[13]
Našeho Zakladatele zvláště bolela nenávist a nedostatek lásky vůči chudým, která je někdy vidět i mezi křesťany. Bohatství země rozdělené mezi několik málo osob, bohatství kultury omezené na uzavřené kroužky. A mimo ně: hlad po chlebu i po vědění, lidské životy, které jsou posvátné, protože pocházejí od Boha, se kterými se však zachází jako s obyčejnými předměty, jako s čísly pro statistiky. Chápu a sdílím tuto netrpělivost, a tak si představuji Krista, jak nás neustále vyzývá, abychom uvedli do života ono nové přikázání lásky. Všechny situace našeho života nám přinášejí božské poselství, žádají od nás jako odpověď lásku k bližnímu, vydání se druhým.[14]
Dcery a synové moji, rozjímejme nad těmito slovy a ať zní v uších mnoha lidí, aby toto nové přikázání lásky zářilo v životě všech a bylo tak znamením všech Ježíšových učedníků, jak si to on přál.[15] Chtěl bych, abychom prohloubili ve slovech evangelia, po vzkříšení Ježíše: gavísi sunt discípuli viso Dómino,[16] když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Uvažme také, že Mistr nás vždy sleduje zblízka a musíme ho objevit, dívat se na něj, v mimořádných i obyčejných okolnostech běžného života, s přesvědčením, že, jak říkal svatý Josemaría, buď ho nalezneme právě v nich, nebo ho nenalezneme nikdy. Proto v kontextu triumfu Krista, s jistotou, že on s námi počítá, mysleli jsme na naši gaudium cum pace, na naši radost a pokoj? Má nadpřirozenou rovinu, nebo pouze lidskou?
Během tohoto měsíce, kromě radosti z velikonoc a z nového papeže, máme i další důvody k radosti: zvláště výročí prvního svatého přijímání a biřmování svatého Josemaríi 23. dubna. Jaká skvělá příležitost, abychom na jeho přímluvu prosili Pána o hojnost milostí a sílu Ducha svatého pro našeho papeže Františka, pro církev a pro celé lidstvo! Skutečně se těším, když si procházím dějiny Opus Dei, dějiny Božího milosrdenství, a prosím Nejsvětější Trojici, abyste se radovali se mnou. Nežijeme ze vzpomínek, ale z radosti, že vidíme Boží ruku v putování Díla, v životě svatého Josemaríi.
S velkou láskou vám žehná
váš Otec
+ Javier
Řím, 1. dubna 2013.
[1] Benedikt XVI., Homilie při mši svaté na zahájení pontifikátu, 24-IV-2005.
[2] Papež František, Homilie při mši svaté na zahájení pontifikátu, 19-III-2013.
[3] Římský misál, Nicejsko-konstantinopolské vyznání.
[4] Římský misál, 1. preface velikonoční.
[5] Katechismus katolické církve, č. 639.
[6] 1 Kor 15,3-5.
[7] Katechismus katolické církve, č. 646.
[8] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 102.
[9] Zj 1,13-16.
[10] 1 Jan 3,18.
[11] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 111.
[12] Svatý Josemaría, Instrukce, 8-XII-1941, č. 57.
[13] Svatý Josemaría, Instrukce, květen-1935/14-IX-1950, poznámka 146.
[14] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 111.
[15] Srov. Jan 13,34-35.
[16] Jan 20,20.